Francie se bouří proti realitě: Dvě podoby úpadku jedné společnosti
Je chybou připisovat francouzské protesty, do nichž se zapojují teenageři, výhradně „nové Francii“ – tedy migrantům neevropského původu, kteří mají francouzské občanské průkazy, ale v mnoha případech odmítají francouzský způsob života.Tyto nepokoje nejsou jen střetem mezi přistěhovalci a Francií nebo mezi islámem a evropskou civilizací, jak se je pokoušel vykreslit Donald Trump.Je to ještě horší.Kolem barikád a blokád se společně bouří přistěhovalci i bílí francouzští teenageři – proti realitě, práci a snaze o dokonalost.Dvě podoby dekadence a přesvědčení o vlastním nároku na všechno zpívají jednohlasně.Nikdo nemůže popřít zjevně nepoměrně vysoké zastoupení černošských a arabských teenagerů mezi výtržníky.Mávají alžírskými, marockými a palestinskými vlajkami, jako by vedli permanentní intifádu proti Francii, přičemž francouzský stát stavějí do role „cizí“ okupační mocnosti.Jejich boj je dalším záchvatem dlouhodobé choroby, která se rozvíjí už více než 40 let.Nepokoje nabízejí výmluvný pohled na měnící se tvář Francie: méně bělošskou a méně křesťanskou.Někteří z mluvčích studentského protestního hnutí zřejmě pocházejí z rodin s kořeny na jižním pobřeží Středozemního moře. Patří mezi ně například Ryad Rani, Sabrine Kharbach a Lydia Hamadene.Mnozí z těchto mladých lidí, kteří se účastní demonstrací, nikoli výtržností, jsou klidní a mírumilovní. Někteří jsou dokonce mimořádně nadaní.Nepochybně někteří z nich jednou skončí ve významných funkcích ve středolevé Socialistické straně nebo v krajně levicovém hnutí La France Insoumise.Mluvčím je mezi osmnácti a něco přes dvacet let.Působí ambiciózně a předznamenávají nadcházející obměnu francouzských elit.Ne všichni synové migrantů jsou socialisté nebo levičáci, ale mnozí jsou bezpochyby ambiciózní a snaží se vydobýt si dobré místo na slunci.Co když se jeden z nich za deset nebo dvacet let stane příštím premiérem?Během protestů poskytla médiím rozhovory také řada bílých teenagerů.Někteří se stali celostátně známými, například mladý Elwan B., Pařížan z bohatší čtvrti, který navštěvuje relativně poklidné lyceum.Je velmi výřečný, otevřeně vyjadřuje solidaritu s mladými lidmi z předměstí, odsuzuje to, co nazývá „sociální segregací“, a ospravedlňuje násilí, pokud přichází od „lidí, kteří nic nemají“.Těmito „lidmi, kteří nic nemají“ myslí obyvatele předměstí, kteří ve skutečnosti dostávají od francouzského státu značnou podporu v podobě bezplatného nebo výrazně dotovaného bydlení, sociálních dávek a učebnic zdarma.Pokud propukají nepokoje v Aubervilliers, co by se asi dělo v Bab el-Oued v Alžíru nebo v Pikine v Dakaru?Obě místa jsou městskými periferiemi, kde teenageři nedostávají ani zlomek podpory, kterou mají k dispozici jejich francouzští vrstevníci.Celkový dojem z protestujících je především naprostá dezorientace.Mladí muži nosí palestinské šátky – kefíje –, stejně jako mnoho bílých teenagerů, které dnes vídáme v médiích.Palestinské vlajky a kefíje jsou známkami úplné ztráty identity.Kdo jsem? Proč jsem tady?Zdá se, že velká část bílé francouzské mládeže na tyto dvě otázky nedokáže odpovědět.Od dětství jim říkali, že jsou Evropané, nikoli Francouzi. Že jsou občany světa. Že jejich předkové byli rasisté a násilníci v koloniích. A že Francie je – a nadále zůstává – bohatou a prosperující zemí.Proto soucítí s výtržníky z přistěhovaleckého prostředí, kteří útočí na policisty a učitele.A také proto požadují více peněz.Nevědí nic o francouzském úpadku.Jsou cestujícími v letadle, které míří ke katastrofě, ale přesto se cítí jako pasažéři první třídy, kteří mají nárok na veškerý luxus.Teenageři v ulicích jsou syny a vnuky generace května 1968, která nahradila povinnost požitkem a čest pohodlím jako nejvyššími životními hodnotami.Chovají se, jako by život byl jeden velký večírek a Francie obrovským nočním klubem.A tak si chtějí hrát, zpívat a tančit bez ohledu na to, co přinese zítřek.Někteří požadují bezplatný a neomezený přístup na jakoukoli univerzitu podle vlastního výběru, bez jakéhokoli přijímacího řízení.Jedna z hlavních studentských organizací, L’Union Étudiante, požaduje, aby univerzity příští rok přijaly dalších 250 000 studentů.Jako by získání vysokoškolského diplomu bylo lidským právem a skládání zkoušek porušením lidských práv.Někteří vyvolávají dojem, že se považují za oprávněné žít bez námahy a tvrdé práce.Jako by měl každý právo stát se fotbalistou Manchesteru United a vydělávat tisíce eur denně jen tím, že se baví.Několik studentů před kamerami prohlásilo, že je pobouřeno tím, že musí chodit do školy v sobotu dopoledne nebo navštěvovat výuku ve všední dny od deseti ráno do šesti večer.Tito teenageři žijí v iluzích.Do určité míry na to mají právo. Dospívání je obdobím iluzí.Ale co dospělí?K hnutí se připojilo mnoho učitelů nebo mu alespoň vyjádřili morální podporu.Totéž udělali někteří právníci, kteří protestujícím radili, jak se v případě zatčení vyhnout odpovídání na policejní otázky.Podle průzkumu agentury Elabe podporuje hnutí 85 % levicových voličů a 73 % mladých lidí.Ne všichni jsou černoši nebo Arabové.Drtivá většina francouzské populace je stále bělošská a pochází z křesťanského prostředí.Část země odmítá čelit realitě.Francie je na mizině.Rozpočtový deficit přesahuje 5 % HDP a veřejný dluh překročil 3,5 bilionu eur (5,6 bilionu dolarů).Francie už nyní vydává na vzdělávání obrovské částky: přibližně 15 000 eur na jednoho středoškolského studenta, což je výrazně nad průměrem OECD.Za prezidenta Emmanuela Macrona se rozpočet školství zvýšil o 12 miliard eur.Přesto výsledky vzdělávání klesají.Nejnovější výsledky mezinárodního testování PISA bijí na poplach kvůli matematice a čtenářské gramotnosti, v nichž výsledky francouzských žáků prudce poklesly.Právě ti dospělí, kteří podporují studentské protesty, jsou často stejnými lidmi, kteří nadšeně volili politické vůdce, kteří podle autora přivedli zemi ke zkáze:Mitterranda, Chiraca, Sarkozyho, Hollanda a Macrona.Všichni učinili katastrofální rozhodnutí, která vedla k odstavení motorů francouzské prosperity: zásluhovosti, snahy o dokonalost a tvrdé práce.Francie – nebo alespoň její část – se bouří proti realitě.Mnoho škol potřebuje rekonstrukci, ale ne nutně proto, že ministerstvu školství chybějí peníze.Spíše proto, že jeho úředníci jsou neschopní.Všude tam, kde nefungují školní toalety, se podle autora skrývá nějaký úředník za výmluvou „To není moje vina“, chráněný hromadou předpisů, jejichž poselství je jednoduché:„Drž hubu a poslouchej.“Mnoho žáků se v létě dusí horkem, protože ekologičtí aktivisté podle autora vyhlásili jakési fatvy proti klimatizacím.Mnoho učitelů se zdráhá pracovat na předměstích, protože některé jejich části se proměnily v oblasti, kam se lidé bojí vstoupit.A pokud se jim něco stane, jsou přesvědčeni, že se za ně jejich nadřízení nepostaví.Samuelovi Patymu nikdo nepomohl, když několik dní před svou vraždou volal o pomoc.Patyho zavraždil čečenský extremista poblíž jeho pracoviště.Převládající přístup vedení škol vystihuje francouzské úsloví pas de vagues – doslova „žádné vlny“, volněji „nedělat rozruch“ nebo „nerozhoupat loď“.Cílem je mlčet a udržovat iluzi klidu, zatímco vzdělávací systém zaplavuje tsunami strachu a nenávisti.Ředitelé škol mají strach.Bojí se násilí ze strany žáků a rodičů, ale také následků, které by jejich kariéra mohla utrpět, kdyby se proti němu postavili.Mnozí sní o pohodlném odchodu do důchodu v šedesáti letech a nechtějí jej ohrozit tím, že by říkali pravdu svým nadřízeným až na nejvyšší místa.Problém nejsou peníze.Masové studentské protesty jsou společným produktem dvou nemocných společností: nové Francie – nebo, abychom byli spravedliví, jejích nejtoxičtějších částí – a dekadentní staré Francie.Francouzské národní školství (L’Éducation nationale), kdysi páteř Francouzské republiky, umírá zevnitř.Ne proto, že by nemělo prostředky, ale proto, že mu chybí odvaha.Nebo přesněji proto, že ztratilo víru.Republika už nevěří sama v sebe.Žádá další peníze jako narkoman, který prosí o další dávku kokainu.Nikdo už nevěří v řešení. Všichni chtějí jen získat trochu času navíc před koncem.Stručně řečeno, masové studentské protesty jsou společným produktem dvou nemocných společností: nové Francie – nebo, abychom byli spravedliví, jejích nejtoxičtějších částí – a dekadentní staré Francie.Jedna má kořeny v severní a subsaharské Africe, druhá v květnu 1968.Jedna často patří k lumpenproletariátu, druhá bývá příslušníkem buržoazie.Obě se podílely na výchově nové generace studentů.To jsou ti bílí teenageři, kteří říkají wallah („přísahám při Alláhovi“) a přísahají na Korán.A to jsou ti černošští a arabští teenageři, kteří tvrdí, že francouzský stát dokáže vyřešit všechny jejich problémy.Každá z těchto dvou nemocných společností předala té druhé své vlastní špatné dědictví.A nikdo to nečekal.Autor: Driss GhaliDriss Ghali je francouzsko-marocký politický komentátor a autor knihy A Counter-History of French Colonisation (Alternativní dějiny francouzské kolonizace).Článek byl původně publikován v časopise Spiked.