Pronájem rodinného domu 4+1, 149 m2 Nučice – Praha západ

Pronájem nezařízené novostavby rodinného domu 4+1, 149 m2 situovaného v klidné rezidenční zástavbě. Dům je nezařízený – nábytek na fotografiích patří předchozímu nájemci, foceno v době, kdy dům ještě obýval předchozí nájemce. V domě jsou 3 ložnice, 2 koupelny, dům má garáž a zimní zahradu. Koupelna v prvním patře s dvěma umyvadly, rohovou vanou, WC a bidetem. Zahrada za domem má plochu 340 m2, z obývacího pokoje vstup na terasu se zámkovou dlažbou. Vybavená kuchyňská linka s myčkou, mikrovlnkou, troubou a sklokeramickou varnou deskou. Majitel si nepřeje psa většího než 5kg, jedna kočka nevadí, více koček majitel nechce. Veškerá občanská vybavenost v místě (Lidl, potraviny, farmářské produkty, restaurace, služby, MŠ, ZŠ, jesle), výborná dostupnost autem, autobusem i vlakem (20 minut na Smíchovské nádraží nebo Masarykovo nádraží, 8 minut na metro B Zličín, 20 minut na metro A Motol). Pár minut jízdy do OC Metropole Zličín. Dům je vytápěn elektřinou. Poplatky cca 7000 Kč elektřina, 800 Kč vodné, 350 Kč internet. Majitel je ochoten dům pronajmout pouze jedné rodině a nesouhlasí s pronájmem dvěma párům, partě přátel a podobně. Majitel požaduje při podpisu nájemní smlouvy složit jistotu ve výši jednoho měsíčního nájmu. Zájemce bere na vědomí, že realitní kancelář účtuje provizi ve výši jednoho měsíčního nájmu + 21 % DPH za zprostředkování pronájmu. Dům je možné uvolnit od 1. ledna nebo 1. února 2023 (dle dohody). Prohlídky možné dle dohody.
Zdroj: https://www.atlas-reality.cz/pronajem/domy/449837-7332-pronajem-rodinneho-domu-4-1-149-m2-nucice-praha-zapad

Vladimír Stránský

Vladimír Stránský

 Tel.: 608 11 44 11
 Mobil: +420 608 11 44 11
 E-mail: vladimir (at) atlas-reality.cz
Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Společnost pro obranu svobody projevu – Co měsíc dal

Musk Twiter Biden

Musk Twiter Biden

Na našich kanálech sociálních sítí prakticky každodenně sdílíme a komentujeme české i zahraniční dění, které se týká svobody projevu. A jednou za měsíc na webu publikujeme výběr toho nejpodstatnějšího za předchozí měsíc. Dnes šesté pokračování s výběrem za listopad.

U nás v SOSP

Společnost pro obranu svobody projevu

Společnost pro obranu svobody projevu

Dostal se nám do ruky pracovní návrh zákona o dezinformacích, přesněji „o omezení šíření obsahu ohrožujícího národní bezpečnost online“ z dílny Ministerstva vnitra a je to čtení jak z Orwellova románu. Obrátili jsme se na tři vysoké představitele ODS a všichni se shodli, že návrh zákona od Ministerstva vnitra nemají k dispozici, nijak se na něm nepodílejí a ani nepovažují tuto aktivitu za vítanou. Návrh vznikl za zavřenými dveřmi a byl konzultován jen se zástupci bezpečnostních složek a státního zastupitelství bez účasti odborné veřejnosti. S demokracií a svobodou slova neslučitelné pasáže uvádíme v textu.

Nemusíme se všichni shodnout na způsobu řešení energetické krize. Můžeme mít každý i rozdílné názory na migraci, klimatické změny nebo situaci na Ukrajině. Někdo může volit levici a jiný pravici, považovat se za liberála, socialistu nebo konzervativce. To vše je pro pluralitní demokracii přirozené a nemělo by nás to zneklidňovat. Na jedné věci bychom se však shodnout měli – pokud tedy chceme udržet svobodnou společnost. Na něčem, co lze nazvat nejmenším společným jmenovatelem společnosti.

Společnost pro obranu svobody projevu - kdo jsme

Společnost pro obranu svobody projevu – kdo jsme

Přes online formulář sběru cenzurních případů na sociálních sítích jste nám reportovali již 764 cenzurních zásahů. U většiny z nich je prokazatelné, že digitální platformy porušují vlastní pravidla, která si sama nastavila. Nové příklady – za sdílení zjištění německých výzkumníků ohledně anticovidových vakcín, za vtip o prezidentu Bidenovi, za upozornění, že meteorologové změnili v počasí barvy ze zelené na červenou, za muzejní artefakt ze 13. století…¨

Kupte si vánoční dárky z našeho e-shopu. Nabízíme kvalitní trička s několika originálními motivy v bílé a černé barvě, pěti velikostech a v pánském i dámském střihu. Podívejte se na ilustrační fotky i na to, jak vypadají na Danielu Vávrovi. Dále si můžete vybrat dvě skvělé knihy s věnováním autora nebo placky SOSP ve dvou velikostech. Podpořte nás a zabalte pod stromeček něco originálního.

Tomáš Lukavec si už léta zve k rozhovoru zajímavé hosty všech možných názorů (z posledních třeba pro kontrast Petr Robejšek nebo Mikuláš Minář) a jeho pozvání přijal i spoluzakladatel SOSP, Vlastimil Veselý. Poslechněte si rozhovor o stále užším koridoru pro svobodu slova.

Daniel Vávra vysvětluje, že se při obraně svobody projevu logicky zastáváme i těch, se kterými nemáme úplně shodné názory. Je s podivem, že tak základní věc není zřejmá v zemi, jejíž režisér proslavil příběh Larryho Flynta. Také o tom, proč nezaujímáme stanoviska ke všemu, co kdo kde hloupého řekl a proč nevoláme po jeho potrestání. A když někoho kritizujeme, nevoláme po jeho umlčení.

Ptáte se nás, zda aplikace BezDezinfa neporušuje svobodu projevu. To samozřejmě ne. Kdo by si však dobrovolně nechal nasadit ideologické brýle, které mu budou ukazovat falešný svět podle názorů toho, kdo brýle vyrábí, je slaboch a hlupák, který se svých práv vzdal. Svoje životní rozhodnutí o tom, s kým a jak komunikovat, by vložil do rukou cenzorů a kádrováků a nikdy by se nedozvěděl, co mu zamlčeli a koho skryli. Kdo by si nechal do svého mobilu nasadit černou skříňku, která mu bude sama cenzurovat informace, by zasloužil spíš lítost. Byl by to výraz nedospělosti, protože by tím přiznal, že není schopen sám posuzovat informace kolem sebe. Jiná otázka je, zda taková aplikace neporušuje pravidla soukromí a nevytváří riziko zneužití k šíření malware.

Dění v ČR

Výborný rozhovor s našimi partnery, Adamem Růžičkou a Janem Hořeňovským z Institut H21 o jejich žalobě na Ministerstvo obrany ve věci blokování webů. Ano, boj s „dezinformacemi“ slouží často jako zástěna před seriózní debatou o problémech, které by tento stát měl řešit a neřeší. A ještě se nám líbila charakteristika „black box governance“ jako styl vládnutí, kterého jsme svědky.

„EU předkládá jeden mediální zákon za druhým, zaštiťuje se v nich ochranou svobody projevu a svobody tisku, ale čím více jich bude, tím méně svobody zůstane. To platilo pro zákon o digitálních službách (DSA), který ukládá digitálním platformám povinnosti, které se již dlouho vztahují na všechny ostatní v EU, ale otevírá jim zadní vrátka velká jako vrata do stodoly. Ještě více to platí pro grandiózní „zákon o svobodě médií” označovaný jako “European Media Freedom Act“, který je koncipován jako nařízení, aby měla EU úplnou kontrolu… Evropská komise říká, že chce chránit média před členskými státy a dává je pod dohled superstátu EU. Ten druhý orgán – a to už dobře známe z jiných mediálních zákonů – dává digitálním platformám právo blokovat šíření obsahu i u legálních tiskových publikací, zdůrazňuje sice důležitost veřejnoprávního vysílání a jeho „dostatečné“ financování, ale nepochopil, co je to vlastně svobodný tisk a jak velký je jeho význam pro demokracii.“ Komentář Daniela Vávry.

„Z ústavních práv a jejich étosu máme trhací kalendář. Jsme na prahu totality. A zejména mladí lidé, kteří nezažili rétoriku socialistického kádrováka, tomu tleskají. Vždyť přeci ti „zlí“ nemají mít žádná práva (a o Ústavě slyšeli jenom v hodinách dějepisu)… A to zlo začíná právě tam, kde se těm, se kterými nesouhlasíme, upřou základní lidská práva… Jednou si naše děti budou v učebnicích číst, co se dnes děje a bude dít – a nebudou chápat „jak jenom to bylo možné“. Kde se vzala ta nenávist, zloba a pohrdání lidmi s jiným názorem? Kdo pochopí dnešní dobu, pochopí to, co se dělo koncem 30. let u nás i ve zbytku Evropy… Respektujme ústavní práva těch druhých (a zejména těch se kterými nesouhlasíme). Bez Ústavy nemáme stát a bez státu platí jediné právo – právo silnějšího.“

Facebook cíleně maže nejpopulárnější příspěvek profilu Vidlákovy Kydy, který neobsahuje žádný výrok porušující zákon. Kdo stojí za tímto cenzurním zásahem? Komu vadí protiválečný text?

Dění v Evropě

Naši britští partneři z The Free Speech Union porovnávali podmínky užívání platebních a crowdfunding platforem podle respektu ke svobodě slova. Výsledky jsou tristní. 4 ze 7 platforem získaly skóre 4/10 a nižší. Vyhověly jen Worldpay (8/10) a Stripe (7/10). Nedoporučují ani jednu crowdfunding platformu. Podrobnosti ve 20-tistránkové studii.

Firma Rumble, která byla založena v roce 2013 jako konkurence služby YouTube, odmítá požadavky francouzské vlády na blokování ruských zpravodajských zdrojů a pozastavuje své služby ve Francii.

Flagrantní ukázka toho, že cenzura soukromých digitálních platforem nevychází z jejich rozhodnutí, ale děje se pod politickým tlakem – bohužel i ze strany Evropské komise a americké vlády Joe Bidena (předchozí vláda Republikánů byla proti tomu). „Snaha EU ovlivnit Twitter je na hlavu a špatně hned ve dvou rovinách. První se týká takzvaných dezinformací a nenávistných projevů. Přesnější a méně pokrytecký název pro to je cenzura. Ta je téměř vždy špatně, kromě pár jasně definovaných a všeobecně přijímaných případů, jako je např. dětská pornografie. Svoboda slova je jedním z největších výdobytků klasického liberalismu. Každý dokáže najít projevy, které považuje za lživé, odpudivé a odsouzeníhodné. Zavedená svoboda projevu tak chrání hlavně nás samé pro případ, že by se moci ujala ta „druhá strana“… Že by zrovna EU dokázala nějak efektivně bojovat proti dezinformacím, když ve většině ostatních oblastí se chová jako slon v porcelánu, je také směšné.“

Na Slovensku je situace s omezováním svobody projevu bohužel ještě horší„Vláda posúva do parlamentu zákon, ktorý vyzbrojuje tajné služby proti médiám natrvalo. NBÚ bude môcť blokovať „škodlivý obsah“, resp. vypnúť online médiá, platformy aj stránky a účty. Za škodlivý sa považuje taký obsah, ktorý môže ohroziť záujmy SR. Pôvodné časové obmedzenia teda padajú… NBÚ v dôvodovej správe k zákonu tvrdí, že za hybridnú hrozbu sa považuje aj „radikalizácia politickej diskusie vo verejnom priestore“ alebo „zásadné zvýšenie nedôvery a napätia medzi rôznymi skupinami osôb v spoločnosti“. Asi netreba dodávať, že tieto dve pravidlá by sa dnes dali použiť proti každému, kto má jasné – a tým aj kontroverzné – postoje… Pravidlá sa dajú pod bezpečnostnými zámienkami zneužiť na umlčanie tých, ktorí prinášajú informácie z druhej strany konfliktu. Výsledkom môže byť autocenzúra novinárov. Ignorovanie dôležitých tém… Poslanci by asi urobili najlepšie, keby si vyžiadali presnejšie nastavenie pravidiel, za akých je možné zarezať „nebezpečné médiá“. Aby nehrozilo, že prvou obeťou tohto zákona bude pravda.“

Dění v USA a jinde ve světě

„Sociální síť Twitter zrušila politiku, jejímž deklarovaným cílem bylo bojovat proti dezinformacím souvisejícím s nemocí covid-19 na její platformě… Podle zveřejněných statistik bylo v období od ledna 2020 do září 2022 pozastaveno více než 11 tisíc účtů za porušení pravidel pro dezinformace o covid-19 a odstraněno téměř 100 tisíc příspěvků porušujících tato pravidla. Podobná opatření používá Facebook, kterou vlastní Meta Platforms, a YouTube firmy Alphabet. Zde jsou opatření stále v platnosti.“

Vystoupení zástupkyně OSN pro globální komunikaci Melissy Flemingové na Světovém ekonomickém fóru (WEF) „neříká jen, že OSN cenzuruje projevy ke změně klimatu. Naznačuje, že OSN spolu s WEF cenzuruje mnoho vědeckých diskusí, například na téma COVID-19, a že OSN v současnosti vytváří nástroje k cenzurování VŠECH dezinformací, které považuje za neužitečné pro „stabilní, pokojný, harmonický a JEDNOTNÝ svět“ Flemingová uvádí, že „OSN a její partneři z WEF provádějí cílená školení, aby si vytvořili ovladatelné opoziční vědce, lékaře a influencery sociálních sítí, kteří jim budou pomáhat v jejich globálních propagandistických kampaních organizovaných přes partnerství s korporátními médii a velkými technologickými společnostmi.“

Bývalá tisková mluvčí Bílého domu Jen Psakiová se musí dostavit k soudu, aby podala výpověď pod přísahou ohledně možné spolupráce vlády s bigtech na cenzuře obsahu sociálních sítí.

„Americké federální úřady tlačí na sociální sítě, aby omezovaly některé druhy projevu. DHS se plánuje zaměřit na „nepřesné informace“ v tématech jako původ C19 a účinnost vakcín, rasová spravedlnost, stažení USA z Afghánistánu a americká podpora Ukrajině… Federální úředníci přímo komunikují se sociálními sítěmi a upozorňují je na údajně závadný obsah. Facebook zřídil speciální portál, do kterého se lze přihlásit pouze za pomoci amerického vládního e-mailu, kde agenti mohou rovnou označovat závadné příspěvky.

„Twitter byl s CISA přímo personálně propojen. Členkou jeho poradního výboru pro kyberbezpečnost byla Vijaya Gaddeová, ex šéfka firemního oddělení pro právo, politiku a důvěryhodnost, což je eufemistické označení pro hlavní cenzorku. Musk ji okamžitě po koupi Twitteru vyhodil… Zástupci korporací jako Twitter, Facebook, Reddit, Discord, Wikipedie, Microsoft, LinkedIn a Verizon Media se před volbami v roce 2020 měsíčně scházeli se zástupci CISA, FBI a dalších federálních úřadů a řešili zacházení s dezinformacemi během voleb. Tyto schůzky dále pokračují… Vláda v podstatě vykonává nátlak na firmy, aby za ni hlídaly internet… DHS nikde přesně nedefinuje, co považuje za dezinformace. Navíc všeobecně přijímané pravdy se neustále mění… Soustavné konzultace a upozorňování ale také můžou působit jako nátlak.“

„Musk je liberál, ktorý väčšinu médií a sociálnych platforiem nahnal pred zrkadlo. A hneď im aj povedal, čo v ňom uvidia, keď prestanú klopiť zrak. Uvidia cenzorov a manipulátorov… Ukázal, ako to je s pojmom „liberál”. Za liberálov sa dlho označovali práve správcovia médií a online platforiem. Bol to pritom neuveriteľne trápny omyl. Lebo v skutočnosti sa z nich stal opak liberálov. V slobode – a špeciálne v slobode slova – vidia problém. A riešiť ho chcú cenzúrou. Vymazávaním tých, ktorých oni sami vyhlásia za „toxických“. Ich idey už dávno nie sú liberálne. Sú progresívne. A to je zásadný rozdiel. Liberál si ctí slobodu, polemiku, pestrosť, toleranciu, práva oponenta. Teda hodnoty, ktoré progresívec hodil do koša – v záujme veľkej prevýchovy spoločnosti pod vlajkou novej, progresívnej viery.“

„V skutočnosti tu nemáme spory o boj s dezinformátormi, ale niečo celkom iné. Spory o boj s manipulátormi. Novú politiku médií a sociálnych sietí definoval George Soros ešte za vlády Trumpa. Verejne vyzval na odchod Zuckerberga z Facebooku. Sorosovi sa nepáčilo, že firma nedostatočne reguluje (cenzuruje) používateľov. Naliehal na to, aby sa aj Facebook pridal k príkladu platforiem ako Youtube či Twitter, ktoré vzorne vymazávali údajný „toxický obsah“. Soros sa pritom nijako netajil motívom: cenzúra mediálneho obsahu bola podľa neho nevyhnutná na to, aby bol porazený Trump. A aby voľby vyhrali progresívci… Twitter, ako jeden z väčších hráčov, vybočuje z novej inkvizičnej politiky médií a sociálnych sietí. A progresívnym dozorcom ukazuje, že spravovanie verejného priestoru sa dá robiť aj inak. Liberálne. Muskova vzbura zákonite spustila alarm. Pretože uvoľňovanie obojkov a slobodné dýchanie môže byť nákazlivé.“

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Kuba vpálil Okamurovi: Kdybyste se v roce 1938 chovali jako dnes, byli by tu Němci

Kdybyste se v roce 1938 chovali jako dnes, byli by tu Němci, vyčetl hejtman Martin Kuba (ODS) šéfovi opozičního hnutí SPD Tomiu Okamurovi v nedělní Partii Terezie Tománkové televize CNN Prima NEWS.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Jak katarští vládci za pouhých 50 let změnili chudou zemi na jednu z nejbohatších na světě

Mistrovství světa ve fotbale je vyvrcholením divokého příběhu. Začalo to katastrofou.

Katarské mistrovství světa ve fotbale 2022

Někdy večer, když se Lahdan al Mohannadi cítí nešťastně, vezme své auto a jede na jih, sám. Z nábřeží vidí blikající věže z Dauhá na druhé straně zálivu. Jeho cesta ho zavede na čtyřproudovou silnici, která se stáčí kolem Národního muzea, kolem hranatých hotelů a holých bytových domů, dokud hlavní město Kataru bez varování neskončí a ustoupí zemi poseté sutinami. V tuto dobu tu není téměř žádný provoz, jen kamiony jedou do ropných rafinerií. Po další půlhodině Al Mohannadi dorazí do malého města, kde se zastaví před budovou, která stojí osamoceně na hlavní silnici.

Katarské mistrovství světa ve fotbale 2022

Fasáda je osvětlena modře. Anglicky a arabsky na něm je název hotelu, jeho hotel – Time Rako. Zde Al Mohannadi vejde do své kanceláře, posadí se ke svému stolu a prohlíží si dokumenty od úřadů, které tam visí na zdi. Někdy si udělá rychlou procházku po areálu a zastaví se v kanceláři svého generálního ředitele. Ale ve skutečnosti je Al Mohannadi spokojený jen s tím, že tam sedí. V tu chvíli ví: Dokázal to.

Zatímco mluvíme, Al Mohannadi (52) se povaluje v křesle v jakémsi slunečním pokoji ve svém hotelu a klimatizace budovy nás ochlazuje proudy chladného vzduchu. Mimo červnovou noc je stále horká, i když už je tma. Obzor září, jako by slunce zapomnělo pruh světla nad Perským zálivem.

fotografie emíra Hamada bin Khalify Al Thaniho

Al Mohannadi nosí thawb, tradiční bílý hábit a šátek. Látka rámuje hustý knír, hrbolatý nos a zvědavé oči. Majitel hotelu rád mluví s ostatními o světě a o Kataru samotném, který, protože byl v roce 2010 vybrán jako hostitel mistrovství světa ve fotbale 2022, musel často zdůvodňovat svou identitu a praktiky před lidmi zvenčí.

Al Mohannadi vyrostl ve vesnici Al Dhakira v severním Kataru. „Jednoduché místo,“ říká. V domech netekla voda. Šest set obyvatel sdílelo tři ledničky. „Měli jsme jeden takový, takže každý u nás skladoval svá kuřata a každý den vytahoval náhodné kousky.“ Škola? Medresa. Učitel? Zbožný muž, který sám nebyl vzdělaný.

Bylo to na začátku 70. let a na severu Kataru nebylo nic. Byl to písečný poloostrov, čtvrtinový velikosti Švýcarska, jeho vysoké duny padaly přímo do moře.

Al Mohannadiho rodina vlastnila ledničku, protože jeho otec byl jedním z pouhých pěti mužů ve vesnici, kteří uměli řídit auto. To mu poskytlo způsob, jak vydělat peníze. Odvezl další vesničany do Dauhá, odvezl je do nemocnice a převezl pro ně zboží. Příjem mu umožnil opustit vesnici. Postupem času se z něj stal stavební dělník, pokladač potrubí, dokonce i mistr.

Katarské mistrovství světa ve fotbale 2022

Nakonec jeho otec založil vlastní stavební firmu, která profitovala z katarského stavebního boomu. Zbohatl, ale zemřel mladý. Lahdan, v té době pouhých 30 let, převzal podnik. Dnes je Lahdan Al Mohannadi bohatý muž. Vlastní dům v Anglii, buvolí farmu v poušti a arabské koně. Je na to všechno hrdý. „Mám nejlepšího hotelového šéfkuchaře v celém Dauhá – nebo druhého nejlepšího,“ říká se smíchem. Katarové nejsou skromní.

Když pomyslí na to, odkud se vzal, kroutí hlavou. „V naší vesnici, pokud někdo chtěl jít do města, pověsil si svůj plášť, svou bištu, na tyč na ulici před svým domem, a ty jsi věděl, že se máš zastavit a pozvat ho s sebou.“

Al Mohannadi žije jiný život, v jiném světě, než jeho otec nebo dědeček lovící perly. Nic z jejich světa nepřežilo.

Rozpory přispívají ke kreativitě

Ti, kteří se dnes narodili v Kataru, mají štěstí. Vyšší hrubý domácí produkt na hlavu mají pouze Lucembursko a Singapur. Stát má tolik peněz, že svým 300 000 občanům poskytuje mnoho služeb zdarma. Zdravotní péče: zdarma. Školy: zdarma. Elektřina a voda: zdarma. Daně z příjmu: Žádné nejsou. A každý Katar má právo na práci.

Ahoj a dobré ráno Ameer Katar Sheikh Tamim Bin Hammad

Nemocnice jsou vynikající a výdaje Kataru na vzdělávání neustále rostou. V hlavním městě Dauhá lze všude – na stavebních bariérách, plakátech a velkých digitálních billboardech – číst frázi, která slouží jako jakési národní motto: „Katar si zaslouží to nejlepší“. Slouží jako příslib občanům a jako oznámení zbytku světa.

My na Západě často víme o Kataru málo. Přesto je jen málo zemí, o kterých bychom měli vědět více. Během pouhých 50 let se Katar vyvinul z rybářské vesnice ve světovou velmoc s 2,8 miliony obyvatel. Země není jen dodavatelem energie, kterého německý ministr hospodářství pro Zelené Robert Habeck na jaře zoufale žádal o plyn. Je to také diplomatické centrum, kde se Taliban setkává s Američany a vyjednávají o osudu Blízkého východu. Katarský suverénní fond investoval do největších světových společností, koupil ikony Západu, jako je slavný londýnský obchodní dům Harrods, a vdechl nový život zaniklým institucím, jako je Grand Hotel Bürgenstock. Mistrovství světa, které se tam bude konat za tři týdny, je vyvrcholením – alespoň prozatím – divokého příběhu.

Katar není jen dodavatelem zemního plynu

Tato historie ilustruje, co lze vytvořit z ničeho, když má země neomezené zdroje díky obrovským zásobám ropy a plynu. Ukazuje, jak lze moc, vliv a postavení koupit a kdo za to musí zaplatit jakou cenu.

V kulturním centru M7 se setkávají katarské kreativní mysli.
V kulturním centru M7 se setkávají katarské kreativní mysli.

V pátek večer v září se členové místní umělecké scény setkávají v designovém obchodě v Dauhá. Prodejna se nachází v prvním patře M7, centra pro lidi z kreativního průmyslu. Představuje se jako umělecký inkubátor. Umělci, jak praktikující, tak aspirující, zde najdou ateliéry látek, dílny 3D tisku, výstavní prostory a divadelní sál.

V zadní části concept store visí na stěnách čtyři koberce připomínající koberečky z dětské herny. Jeden, při pohledu shora dolů, zobrazuje panorama Dauhá, pak několik bíle oděných mužů přímo pod nimi a nakonec množství oranžových postav pod nimi. To představuje hierarchii katarské společnosti, od vládnoucí třídy po armádu více než 2 milionů migrujících pracovníků.

„Každý koberec stojí 12 000 dolarů a v každém motivu jsou pouze tři,“ říká majitelka obchodu, Tunisanka s volným oblečením a divokými vlasy. Ptáme se: Není to téma pro panovnický rod příliš citlivé? „Dekorace nebo umění – můžete se na to dívat, jak chcete,“ říká žena. „První vydání koupila jedna z princezen vládnoucího rodu.“ Tak to v Kataru funguje.

Dnes večer se koná umělecká vernisáž. Nathan Ross Davis, bělovlasý čtyřicátník ze Spojených států, představuje práci svého grafického týmu «WaterwithWater», který se zaměřuje na oblast Perského zálivu. Časopisy obsahují titulky jako „Záliv mezi námi“ nebo „Mám co říct, ale bojím se důsledků“. Na věšáku visí třpytivé svetry a trička všech barev.

Plně zahalená žena v nikábu kontroluje kvalitu látky svetrů. Vedle ní je žena oblečená v džínách a kožené bundě. Se svým hranatým obličejem a vyholenými vlasy, zakrytými jen volně šátkem, je to, čemu se zde říká «boya».

Ross Davis žije v Dauhá 10 let poté, co přišel na místo přednášejícího na umělecké škole. Když tuto práci přijal, jeho žena ho povzbudila, aby se vydal na dobrodružství v Kataru. „Zůstal jsem, protože se tu neustále dějí věci, které nečekáte,“ říká. Aby ilustroval svůj názor, vypráví příběh ze svých začátků zde. Požádal své studenty, aby navrhli skateboard, říká. Jeden ze studentů, Katar, měl Vánoce velmi rád, od symbolů až po atmosféru svátků. Každý rok její rodina letěla do Londýna během vánoční sezóny. Žák tedy nakreslil skateboard ozdobený vánočním stromečkem.

O několik dní později se objevila na třídě s pláčem. Řekla, že už nebude moci v projektu pokračovat. Její matka jí zakázala používat křesťanské symboly na veřejnosti, říká umělkyně, protože rodiče spolužáka ji kritizovali. Ross Davis pokrčí rameny. „Vždy je tu napětí, vždy rozpory. Jako umělec je to dobré.“

Umělecká vernisáž by se mohla konat v Curychu nebo New Yorku, kdyby vedle Italky v džínách a Američanky s rozpuštěnými blond vlasy a kdyby se místo kávy nepodával Negronis, lidé v nikábu a hidžábu.

Katar je autokracie

Katar je autokracie. Jedna rodina, Al Thanis, má naprostou kontrolu. Vládne společnosti, která až do 50. let 20. století stále držela otroky, nutila přistěhovalecké dělníky do systému, v němž se s nimi zacházelo jako s nevolníky a v němž se ženy stále volně nepohybují.

V 90. letech Al Thanis zahájili odvážný experiment: Chtěli za pomoci příjmů z exportu ropy a plynu proměnit Katar v laboratoř budoucnosti. To bylo a je drahé a riskantní: Změna je nepředvídatelná, někdy dokonce brutální. Málokdy se to dá ovládat.

Na začátku byl kolaps

Novodobá historie Kataru začíná katastrofou. Ve 20. letech 20. století uvedl japonský podnikatel Kokichi Mikimoto po letech výzkumu na trh první kultivované perly. Byly k nerozeznání od přírodních perel, které potápěči vytrhávali z lastur mořského dna. Tento japonský úspěch se ukázal jako neštěstí Kataru.

Katar po staletí přitahoval jen malý zájem zvenčí. Tu a tam se beduínské kmeny odvážily přes jediné spojení země s pevninou, které ji spojuje se Saúdskou Arábií. Jen několik se jich usadilo na pobřeží. Během letních měsíců se muži holubili pro perly a prodávali je íránským, indickým a později evropským obchodníkům.

Al Thanis vládli zemi od 20. let 19. století. Původně sloužily Osmanům a poté Britům, kteří jim platili, aby zabránili pirátům a mezikmenovým sporům narušit námořní obchod. Al Thanisové zase tyto peníze a příjem z obchodu s perlami rozdělili ostatním kmenům, které se pak usadily alespoň na několik měsíců v kuse. Tento základní princip starého Kataru – rozdělování peněz, aby se lidé nestali neklidnými – přežil dodnes.

Vznik japonských kultivovaných perel způsobil kolaps systému Al Thani. Přestože zaměstnanci společnosti Iraq Petroleum Company Limited zde poprvé objevili ropu v roce 1939, druhá světová válka omezila schopnost země ji vyvážet. Kataru chyběly peníze na nákup zboží a nedalo se nic vypěstovat. Poloostrov se vylidnil. Kdo zůstal, hladověl.

40. léta 20. století vešla do historie jako „roky hladu“. Pro Al Thanis sloužil okamžik, kdy je lidé opustili, jako varování do budoucna.

První proměna

Jednoho lednového večera roku 1972 vystoupil Angličan John Lockerbie z letištního terminálu v Dauhá. Lockerbiemu bylo 30 let a byl architektem britské urbanistické firmy Llewelyn Davis. Jen pár týdnů předtím ho jeho nadřízení požádali, aby navrhl hlavní plán hlavního města daleké země, o které nic nevěděl. Lockerbie okamžitě řekl ano. Teď, když poprvé vkročil na katarskou půdu, sebou trhl. Nic neviděl. „Myslel jsem, že jsem oslepl,“ říká dnes. „Až o několik sekund později jsem si uvědomil, že moje brýle jsou kvůli vlhkosti úplně zamlžené.“

Lockerbie, kterému je nyní 81, sedí v Londýně před svým počítačem a vzpomíná na okamžik svého příjezdu. Tráví zde hodně času. Jeho největším koníčkem jsou jeho webové stránky, kde shromáždil stovky historických fotografií Kataru a kde sdílí své znalosti o architektuře arabského světa.

Lockerbie zanechal v Kataru svou stopu. Jeho práce ilustruje další princip, podle kterého Katar funguje dodnes: Cokoli chybí, lze snadno koupit.

Architekt odcestoval na venkov se svou ženou. Během prvních několika týdnů tam zůstali v Oasis, jednom z mála dostupných hotelů. Dauhá bylo v té době malé město s pouhými 85 000 obyvateli. Dvě desetiletí ropných boomů rozpoutalo nekoordinovaný stavební boom. Anglickému návštěvníkovi Dauhá připomnělo pole trosek, které zůstalo po dělostřeleckém bombardování. Něco se evidentně muselo změnit.

Dnes o něm Lockerbie mluví jako o „primitivním místě“. V mnoha čtvrtích rozvážely cisterny pitnou vodu obyvatelům, zatímco jiné náklaďáky sbíraly cisterny s výkaly. Na mnoha místech by si lidé jednoduše ulevili venku, říká. Lockerbie říká, že když večer klesla teplota, prozkoumal oblast, procházel se podél pobřeží přes prázdné pozemky. Na svou první procházku si dobře pamatuje. „Měl jsem pocit, že se přede mnou hýbe země,“ říká. „Všude byly krysy. Moře krys. Pomyslel jsem si: To bude legrace.“

Když Lockerbie dorazil, Katar byl osvobozen od svého postavení britského protektorátu pouze šest měsíců. V létě 1971 země vyhlásila nezávislost a o několik měsíců později převzal moc Khalifa bin Hamad Al Thani převratem a vytlačil svého vlastního bratrance. Nový emír chtěl vést Katar do moderní éry. Lockerbie by mu s tím pomohl.

Dvě desetiletí ropných boomů rozpoutalo nekoordinovaný stavební boom

Vnést řád do chaosu

V té době mohl téměř každý nápad najít financování, bez ohledu na to, jak šílený. Příjmy z ropy prudce rostly. V roce 1955 to bylo pouhých 35 milionů dolarů ročně. V roce 1972 se roční částka zvýšila na 600 milionů $ a v roce 1980 dosáhla 5 miliard $.

Lockerbieho tým ale musel nejprve porozumět Kataru. Sociologové se hrnuli do různých čtvrtí a zpovídali obyvatele: beduínské rodiny, které byly ještě nedávno otroky, a pákistánské, jemenské a indické gastarbeitery, kteří již vytvořili jakousi paralelní společnost v některých panelových domech.

Lockerbie se ponořil do země, kde přežily pohanské rituály a kde se tradice přistěhovaleckých Peršanů mísily s islámem. Objevila se domácí religiozita, která byla stejně přísná a fundamentalistická jako saúdskoarabský wahhábismus pouze na papíře.

Západní kulturní importy nyní měnily společnost nepředvídatelným způsobem. To vedlo k několika absurdním situacím. Když chtěli urbanisté například měřit dopravní proudy, nakonec si uvědomili, že shromažďovaná čísla jsou k ničemu. Pokaždé, když jeden z nich stál na křižovatce, aby spočítal auta, zprávy rychle obletěly město a těch pár Katarčanů s auty se po zbytek dne bavilo křižovatkou všemožnými způsoby.

Městští plánovači měli za úkol proměnit neuspořádané Dauhá v moderní a především větší město. Lockerbie a jeho kolegové nechali zbourat celé čtvrti, aby je nahradili vysokými obytnými domy. Lockerbie říká, že kamkoli šel, Katar ho lákal do svých domovů. „Prosili mě, abych do plánu nakreslil cestu, která procházela jejich domem, takže by ji od nich vláda musela koupit a oni by měli nové místo k bydlení,“ říká.

Poté, co britští urbanisté vypracovali hlavní plán, pokračovali. Lockerbie však zůstal. 17 let pracoval pro emírovu kancelář a položil základy nového Dauhá.

Tehdejší myšlenky formují Dauhá dodnes. Město je postaveno pro auta a obydleno auty. Chodníky jsou prázdné. Aby lidé ušli i 200 metrů od hotelu do nedalekého nákupního centra, objednají si řidiče Uberu. Jedním z nejžhavějších míst nočního života je Autofastfoodpark, sbírka přepravních kontejnerů, kde se podávají nudle, kari a hamburgery. Hosté parkují před kontejnery, číšník se protahuje horkou a vlhkou nocí, přijímá jejich objednávky a později podává jídlo oknem auta.

Na jednom plánu Lockerbie zakreslil poloostrov, který ještě ani neexistoval; Nová čtvrť v Dauhá, nyní známá jako obchodní čtvrť West Bay, by byla novou zemí vyrvanou z moře. Na špičku poloostrova umístil Lockerbieho tým pyramidu, Sheraton, hotel s velkolepými dvoupatrovými pokoji. Na pohlednicích z počátku 90. let stojí Sheraton ztracený na konci mini pouště, předzvěst jiného světa.

Další dějství: Druhý převrat

Lockerbie opustil Katar na konci 80. let. Cítil, že se něco mění. Hádky s emírem byly stále častější. Říká, že nechce tyto příběhy nahrávat. Ale dodává: „Dokážu pochopit, proč vládnoucí rodina byla unavená z emíra.“

V polovině 90. let směřoval Katar ke generačnímu konfliktu. Mnoho starších lidí chtělo i nadále žít tak, jak dosud žili. Ale poslali své děti na univerzity v USA nebo Evropě. Ti, kteří odešli do světa, byli po návratu proměněni.

26. června 1995 seděl Lahdan Al Mohannadi, dnešní majitel hotelu, v kanceláři. Někdy před polednem byl rozhlasový program přerušen kvůli oznámení. Sheikh Khalifa bin Hamad byl sesazen, uvedla zpráva. Jeho syn, Hamad bin Khalifa Al Thani, nebo zkráceně HBK, převzal funkci emíra a brzy promluví s lidmi. Lahdan říká: „Nepřekvapilo nás to. Puč byl předem rozhodnutý.“

Historie se opakovala. Předchozí emír se chopil moci ve věku 39 let. Nyní ho svrhl jeho 43letý syn. Incident ilustruje jeden z rozporů země: Zatímco staří mají v Kataru značnou autoritu, elita země se ve skutečnosti každou generací omlazuje. Dnes zemi řídí lidé ve věku 30 až 40 let.

Al Mohannadi nazývá převrat „bílým převratem“ – tedy převzetím moci tolerovaným zbytkem vládnoucí rodiny, spíše než násilným svržením. Katar je monarchie, která závisí na širokém kompromisu.

Al Thanis vládli Kataru 200 let. Poskytují dědice trůnu; zastávat nejdůležitější funkce v energetických společnostech, státních úřadech a státních investičních fondech; a poskytnout předsedovi vlády. Zvenčí je často nejasné, jak jsou tyto kanceláře od sebe odlišeny. Emír v sobě sjednocuje všechny pravomoci státu.

Přesto emír nemůže prostě despoticky vládnout. On a jeho rodina se musí poradit s ostatními rodinami, přičemž si stále uvědomují své názory. Tyto rodiny si mezi sebou vyřeší to, co si myslí většina. Od roku 1999 existuje také parlament; nemůže sama o ničem rozhodnout, ale slouží jako mechanismus pro výzkum mínění pro emíra.

Starý emír ztratil podporu své rodiny, protože váhal v klíčovém bodě. Chtěl zpomalit rozvoj Kataru; obří plynové pole na severu mělo být pokladem budoucnosti, pomyslel si. Mladší generace naopak věřila, že budoucnost již přišla.

Druhá proměna

Syn, který vedl převrat (dále jen Emir Hamad), navštěvoval vojenskou akademii Sandhurst v Británii, vrátil se do Kataru, zmodernizoval armádu, oženil se s první manželkou z politických důvodů, aby k sobě připoutal další klan a pak si vzal druhou ženu, Sheikha Moza, z lásky. S ní by nezměnil jen Katar, ale celý Blízký východ.

Lockerbie, urbanista, se do Kataru vrátil naposledy na počátku 21. století. Zemi téměř nepoznal. „Všechno staré zbourali nebo někdy znovu postavili, ale pak rozhodně na úplně špatném místě.“ Lockerbie si povzdechne. Když mluví o Kataru, zní to, jako by mluvil o ztracené zemi.

Lockerbie byl svědkem a pomáhal utvářet první proměnu Dauhá, z pouštní vesnice ve velké město. Pak viděl, jak se Katar znovu proměnil. Shodila kůži, úplně shodila starý tvar a znovu povstala jako futuristická verze sebe sama.

Dnes se z kdysi prázdného prostoru, který Lockerbie vtáhl do moře, tyčí skleněné věže, které v noci září zeleně, červeně a žlutě. Na opačné straně zálivu, kde kdysi leželo staré město, je dodnes trh, srdce země. Zde jsou uličky s obchodníky, kryté klenby, koberce a měděné kotle. Vypadá to jako starý trh v arabském městě. Až na to, že tento trh je nový. Katarové jej v roce 2004 zbourali a znovu postavili.

Evropané jako Lockerbie mohou za tak krátkou dobu považovat tolik změn za ohromující. Na Západě je identita často něco postaveného do kamene. Na druhou stranu Katarčanům není proces neustálého odlupování kůže cizí. Naopak: Stará potápěčská města na pobřeží byla opuštěna, když si to okolnosti vyžádaly. Věčné bourání a přestavba? Odráží rytmy nomádského beduínského života.

Když emír Hamad bin Khalifa převzal vedení Kataru v roce 1995, země byla geopoliticky bezvýznamná. Společnost byla stále konzervativní. Život v Dauhá byl pohodlný, ale nudný, s málo, pokud vůbec nějakými místy pro kulturu a zábavu. Emir Hamad chtěl Kataru vybojovat místo na světě.

Nový emír také věděl, že Katar potřebuje plán do budoucna. Tři roky před převratem politici z celého světa v Rio de Janeiru rozhodli, že se svět nakonec bude muset odklonit od ropy a plynu. Přípravy na klimatickou konferenci v Kjótu již probíhaly. Katar viděl, že bude nakonec potřebovat náhradu za svou ekonomiku založenou na komoditách.

Nejprve však chtěl Emir Hamad prodat zemní plyn. Na severu země postavil Katar gigantické průmyslové město Ras Laffan, spleť trubek a tanků a železné věže, z nichž brzy šlehaly plameny do vzduchu. Zde, na severu země v moři u Íránu, bylo plynu dost na 200 let výroby. Pro Katar to znamenalo počáteční peníze pro modernější zemi.

Emír založil televizní stanici, mezinárodní leteckou společnost a společně se svou druhou manželkou Sheikhou Mozou nadaci. To mělo na jedné straně zachovat islámskou kulturu Kataru a na druhé straně „podporovat progresivní společnost“. Typický Katar: Vždy chce obojí, pokud možno zároveň.

V zahraničí si lidé zpočátku všímali hlavně televizní stanice. Al-Džazíra změnila celý arabský svět. Najednou se intelektuálové v televizi hádali o vládní politice. Opoziční politici byli dotazováni ve zpravodajských pořadech o aktuálním dění. Ženy sloužily jako moderátorky a komentátory a objevovaly se jako hosté programů.

Jedna země však byla z nového kritického pokrytí regionu vyňata: Katar samotný. Byli to syrští nebo egyptští intelektuálové, kteří kritizovali politiku svých vlastních vlád. Opoziční politik byl Bahrajn. Katarský emír zůstal nedotknutelný. Arabští sousedé země zuřili. Popsali Al-Džazíru jako propagandistický kanál, který Katar používal k ovlivňování politiky svých sousedních států. Znovu a znovu byli korespondenti vyhoštěni a kanceláře zavřeny.

Američané také nedůvěřovali novému arabskému hlasu, protože novináři z Al-Džazíry dělali rozhovor s vůdcem al-Káidy Usámou bin Ládinem. V Kábulu a Bagdádu USA dvakrát bombardovaly kanceláře stanice – údajně „omylem“.

Příchod v moderně

V pozadí emír prostě pokračoval a postavil Katar na jednu stranu jako mírového zprostředkovatele, prostředníka mezi Libyí a Spojenými státy, Hamasem a Fatahem a súdánskými rebely. Na druhou stranu Katar financoval syrské rebely, paktoval s Íránem, mluvil s Talibanem i s Američany a ty pak pozval, aby na katarské půdě zřídili jednu z největších amerických vojenských základen na světě. Během arabského jara Katar podporoval Muslimské bratrstvo a Al-Džazíra se z novinářského kronikáře stala hercem, který pomohl podnítit revoluce v postižených zemích.

Možná, že to, co se dělo v samotném Kataru, bylo uprostřed všech těch zmatků přehlédnuto. V roce 2003 poskytl Emir Hamad rozhovor americké televizní stanici CBS. Vedle něj seděla jeho druhá žena. Katarové byli překvapeni a arabský svět šokován. Ještě nikdy arabský vládce nepředstavil veřejnosti jednu ze svých prvních dam takovým způsobem, jako partnerku. V pozadí Sheikha Moza, která se měla stát vzorem pro celou generaci arabských žen, již dávno převzala ústřední roli v transformaci Kataru. Její příklad mělo následovat mnoho dalších žen.

V roce 1996 začala Katarská nadace budovat kampus severně od Dauhá. Americké univerzity a později také univerzity z Paříže a Londýna byly vyzvány, aby vytvořily satelity v tomto «Education City». Tento příliv začal s Virginia Arts College, která začala vyučovat umění v roce 1997, a později zahrnovala Cornell University, Georgetown a Northwestern – tato druhá s programem žurnalistiky.

Polovina studentů pocházela odjinud ze světa, druhá polovina ze samotného Kataru. Zásadnější však byla skutečnost, že tam studovaly ženy i muži a mísili se. Ne všichni v Kataru tento krok vítali.

Al Mohannadi, majitel hotelu, říká: „Byl jsem proti. Společné vyučování chlapců a dívek je proti islámu. Když jsem studovala v USA, četla jsem o těhotenství náctiletých, střelbě a dalších nepříjemnostech. Říkal jsem si: Co když to teď přijde k nám?“ Ale Sheikha Moza byl chytrý. Poslala své vlastní děti na univerzitu a dala tak dobrý příklad. „Chvíli jsem to sledoval,“ říká Al Mohannadi. „Viděl jsem, že absolventi mluvili fantasticky anglicky a byli velmi dobře vzdělaní. Tak jsem tam poslal dvě své děti, syna a dceru.“

Mezitím, za vlády dalšího emíra, který se dostal k moci bez převratu v roce 2013, Katar nyní zahájil vnitřní metamorfózu. Katarové navenek obnovili západní společnost se stadiony, uměleckými školami, kongresovými centry a hotely. Podaří se Al Thanisovi přivést to všechno k životu? Nebo by rostoucí bolesti roztrhaly společnost?

Myslet ve velkém

Když společnosti hrozí vnitřní rozdělení, občas se hodí vnější nepřítel.

Na jaře 2017 měl Al Mohannadi náhle problém. Objednal 100 dveří pro svůj hotel v Turecku. Al Mohannadi organizoval pozemní dopravu. Dveře prošly Sýrií a Jordánskem a nakonec se dostaly do Saúdské Arábie. Pak se přestali hýbat. „Řekli, že musí zásilku prošetřit,“ říká Al Mohannadi. „Co dělali? Uprostřed všech dveří udělali díru. Přes střed! Nechápal jsem.“

Al Mohannadi měl podezření, že destruktivita Saúdů byla způsobena záští nad rychlým vzestupem Kataru. Netušil, jak daleko to povede. Pak, o čtyři měsíce později, mu bylo vše jasné.

V létě 2017 byl Katar zmítán konfliktem, který uvrhl plány země do chaosu. Saúdská Arábie vytvořila protikatarskou koalici se Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Bahrajnem, Irákem a Egyptem. Tato skupina přerušila veškeré vazby a obchod se zemí. Jejich obvinění: Katar financoval teroristické organizace a vměšoval se do domácí politiky sousedních zemí. Katar tak zaplatil cenu za svůj rychlý vzestup z malého ropného emirátu na geopolitického hráče, jehož sociální model zpochybnil model jeho sousedů.

Embargo trvalo čtyři roky. Dnes Katarové nazývají toto období „obléháním“.

Katar vyřešil problém tak, jak své problémy vždy řešil: diplomatickou hbitostí a penězi. Například na začátku embarga zmizely z regálů supermarketů všechny mléčné výrobky, protože je Katar dovezl z jiných států Perského zálivu. Katar bez dalších okolků nalétal krávy, koupil dojící roboty a zaplatil dělníky, kteří obsazovali farmy. Beduíni se nyní stali chovateli mléka. Dnes je země v odvětví mléčných výrobků soběstačná.

Západ tuto transformaci sledoval s podezřením. To, na co je mnoho Katarů hrdých – touha neustále se znovu objevovat, sklon vidět neomezené možnosti namísto možných limitů – spouští skepsi jinde. Namísto toho, aby lidé zvenčí ocenili příběh rychlého růstu, poukazují na to, co je špatně: nejvyšší emise CO2 na hlavu na světě, utlačované ženy, diskriminace LGBTQ lidí, týraní a mrtví gastarbeiteři a tisk, který je pod kontrolou.

Ve skutečnosti Katar nikdy nechtěl odpovídat za všechny tyto body. Mistrovství světa ve fotbale nyní nutí zemi vydávat svědectví o tom, jak moderní se stala. Moderní – v západním smyslu.

Inspekční zpráva část 1: Ženy

Žena u mramorového stolu v Shomoukh Twin Towers, masivním dvojčetném mrakodrapu v srdci Dauhá, mluvila o feminismu 40 minut, než zcela nečekaně nasměrovala konverzaci na jiné téma. „Emír řekl, že všichni lidé by měli žít, jak chtějí, ale určité věci, špatné věci, tady nechceme.“ Samozřejmě, že v Kataru jsou gayové, říká. „Ale jako společnost je nepřijímáme.“

Buthaina Al Ansari nemusela vyzdvihovat svůj postoj k homosexualitě. Chtěla. Al Ansari je jednou z žen, na které jsou katarští vládci hrdí, je symbolem změny a pokroku. „Když jste kdysi dávno měli univerzity, byli jsme ještě v poušti s velbloudy,“ říká.

Al Ansari pracuje ve vedení společnosti Just Real Estate, realitní společnosti vlastněné její rodinou. Na skleněných stěnách její kanceláře se odrážejí modely nejnovějších katarských stavebních projektů. Dříve Al Ansari zastával manažerské pozice v řadě dalších společností, naposledy ve státní telekomunikační společnosti Ooredoo. Taková kariéra stále není samozřejmostí v zemi, kde muži až do 50. let zakazovali ženám učit se psát, takže by si nemohly dopisovat s jinými muži mimo svůj domov.

Al Ansari říká, že před několika lety četla knihu „Lean In“ bývalé generální ředitelky Facebooku Sheryl Sandbergové. Všimla si, že Sandberg „má často stejné problémy jako já,“ vzpomíná. Al Ansari je vysoce vzdělaná, ale říká, že musela soutěžit s úzce propletenými kruhy mužů s malou podporou. Říká: „Muži se mě zeptali, jestli bych raději nešla domů a nebyla tam pro své čtyři děti.“ Přesto ji to neodradilo, i když jí výbor pro najímání představenstva doporučil, aby se zaměřila na jiné úkoly.

Chvíli poslouchejte Al Ansariho a možná si pomyslíte: Katar by nakonec mohl být jako Amerika. Zní jako bílé, ambiciózní feministky z vyšší třídy ve věku kolem 50 let, které dokázaly zasvětit svůj život kariéře. Svůj přesný věk nezveřejňuje; tělesná a věková pozitivita zatím nedosáhla katarských žen v takové míře, jakou mají profesní ambice. Al Ansari je ale na svou kariéru jednoznačně hrdá. „Musíte tvrdě pracovat,“ říká. Je přesvědčivá řečnice a ráda dává ostatním tipy. Z tohoto důvodu se stala lektorkou a poradkyní a je vzorem pro mnoho mladých žen.

Al Ansari kombinuje rozpory společnosti, která je muslimská, ale ztotožňuje se se západními ideály. Ženy zde mohou dělat víc, než jen studovat vysokou školu. V novém Kataru se mohou věnovat kariéře, řídit společnosti a zatlačit hidžáb tak daleko, jak chtějí.

Al Ansari nosí šátek volně. Každých pár minut ho během rozhovoru zvedne a upraví – až si najednou dá ruce do klína a rozhovor nabere nečekaný spád. „Vy máte svou kulturu a my máme svou, proč nás prostě nemůžete nechat na pokoji?“ říká vyzývavě a zní to, jako by se potřebovala bránit před útokem.

Proč nepřijímáš gaye?

Protože jsou nenormální. Najal jsem také gaye, ale museli jít do back office.

To je diskriminace.

Ne. Myslíte si, že lesby a gayové jsou něco normálního? V Bibli a Koránu nebyli nikdy nazýváni normálními. Tyto lidi odmítáme. Nemyslíš, že jsou nemocní?

Ne. Naše ústava říká, že před zákonem zacházíme se všemi lidmi stejně.

Ale jak to bylo v minulosti? V 60. a 70. letech tomu tak nebylo. Homosexuálové byli odmítnuti. Homosexualita je proti lidské přirozenosti.

Není pravda.

respektuji tvůj názor. Chci jen objasnit, že existují ženy a muži a jsou zde proto, aby se rozmnožovali. Pokud se tak nestane, počet rodin se sníží. co se stane potom? zmizíme.

Inspekční zpráva část 2: Hostující pracovníci

Třicet kilometrů západně od věží, ve kterých Al Ansari řídí realitní impérium, se z písku zvedá malý rozcestník. Zde, uprostřed pouště, se farma bohaté katarské rodiny aktuálně proměňuje z datlové plantáže na wellness a jídelní oázu. Fanoušci mistrovství světa ve fotbale zde budou brzy nocovat v desítkách stanů – bez topení a klimatizace. Provozovatelé zařízení se zaměřují spíše na vytváření přirozené atmosféry než na poskytování okázalosti a nádhery.

S projekty, jako je farma Heenat Salma, chce Katar ukázat, že může být víc než jen marnotratná země. Neúrodná krajina se má proměnit v úrodný prostor, který lidem umožní žít v souladu s přírodou. Kuchařky zde například připravují pokrmy ze zahrad farmy.

Ale toto místo zaměřené na udržitelnost je také udržováno v provozu – stejně jako celý Katar – hostujícími pracovníky. Farma má 400 zaměstnanců.

Jedním z nich je Mannan. Rodák z Bangladéše se představuje pouze svým křestním jménem. „Uklízím a pomáhám v dílnách,“ říká. Mannan spolupracuje s hosty na výrobě vějířů a podložek, které se umístí pod květináče z palmových listů. Když sedí u stolu ve stínu a proplétá tenké proužky přes sebe, vypráví o své minulosti. „Pracoval jsem jako číšník v Dauhá, takže jsem často nedostával výplatu a nemohl jsem posílat peníze rodině,“ říká.

Mannan říká, že jeho život je lepší než před několika lety, teď, když je na farmě. Má bankovní účet a bankovní kartu a v pátek má vždy volno. Jednou ročně odlétá zpátky ke své rodině do Bangladéše, jako tisíce dalších v Kataru. Navíc místo toho, aby svůj pokoj sdílel s pěti lidmi, jak býval zvykem, sdílí jej zde pouze s jedním spolupracovníkem. „Jsem spokojený,“ říká.

Mannan nám nesmí ukázat, jak vlastně žije. Jeho manažer ho informuje, že to není možné z „důvodů osobního soukromí“. Je zakázáno «přijímat návštěvy», říká, protože by to mohlo rušit ostatní, kteří tam žijí.

Jak už to v takových situacích bývá, je v praxi obtížné zjistit, co vlastně znamená „lepší podmínky“ nebo s čím muži jako Mannan srovnávají své vlastní zkušenosti. Je to život v Bangladéši, odkud utekli? Bývalý život v Dauhá? Nebo podmínky, jaké bychom si sami přáli?

Inspekční zpráva část 3: Novináři

Craig LaMay, 65, pracoval jako reportér pro americká média po celém světě, v Rusku, Indonésii a Jižní Americe. Dnes vyučuje žurnalistiku v zemi, která nemá svobodu tisku. Jak to má fungovat?

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

LaMay nosí drsné boty a outdoorové kalhoty. Je připraven se kdykoliv přestěhovat. Zatím mu ale nezbývá než se přesunout ze své kanceláře ve třetím patře kampusu Northwestern University do přednáškového sálu v prvním patře. Škola se sídlem v USA zřídila satelitní kampus v Dauhá a školí tam začínající novináře.

LaMay se opře v křesle a usměje se. Zdá se, že se mu otázka líbí. Možná proto to opakuje. „Jak se dělá žurnalistika v zemi bez svobody tisku?“ Za prvé, odpovídá LaMay, musíte znát mediální zákon. Zákon umožňuje vládě jednoduše cenzurovat vše, co se jí nelíbí, říká. „Na všechno potřebujeme povolení. Byrokracie práci nesmírně ztěžuje. Často se s námi zachází jako se zločinci.“

LaMay považuje okolnosti, které ostatní odrazují, za výzvu. „Baví mě učit své studenty, jak se orientovat v obtížném prostředí,“ říká. To znamená neustále se připravovat na možnost zatčení nebo prohledání a očekávat, že policie nahrávky a data vymaže, říká. „Například jim vysvětluji, jak chránit svá zařízení před externím přístupem. Ale také: Co děláte, když čelíte lidem se zbraněmi? Co když vybuchne minomet? Řekl jsi někomu, kam jedeš, kdy tam budeš a kdy se chceš vrátit?» Hodiny žurnalistiky s LaMayem v Kataru jsou především instruktáží, jak být válečným reportérem.

LaMay vidí svou práci jako posouvání a rozšiřování hranic, hledání způsobů, jak být kritičtí. „Jediný prostor, kde je svoboda slova – nazval bych to tak – skutečně možná, jsou sociální média. A to platí pro celý arabský svět. Lidé říkají na internetu nejrůznější věci, které byste nikdy nedali do novin.“

Jaké to pro něj je pracovat zde? Cítí se svobodný? „Říkám, co si myslím. co mají dělat? Zatknout mě a zamknout? Pak se univerzita stáhne z Kataru a to Katarové rozhodně nechtějí.“ LaMay se znovu směje.

To, že zde může učit tolik studentů z celého světa, vyhovuje jeho povaze. Má rád prostředí. Po přednášce například Laiba Mubashar z Pákistánu čeká, až mu její profesor položí ještě jednu otázku. Mubasharovi je 21 let; říká, že se přihlásila na několik univerzit. „Proč jsem přišel do Dauhá studovat žurnalistiku? Budu upřímná,“ říká. „Bylo to proto, že nabízejí velmi štědrá stipendia a protože univerzita se nachází mezi Asií a Amerikou.“

Mubashar otevřeně mluví o výhodách, ale také o problémech, se kterými se zde potýká: «Nemůžeme informovat o určitých problémech. Například homosexualita.“ Brzy má odcestovat do Spojených států, do Washingtonu, DC, kde požádala o stipendium. V ideálním případě by tam chtěla po ukončení studia zůstat a získat práci. Alespoň na pár let.

V Kataru jsou lidé, kteří říkají, že vládci země jsou ve skutečnosti progresivnější než zbytek země. Proto ty univerzity, proto ta televize. Podle této teorie probíhá podvratná převýchova shora, místo revoluce zdola.

Ale svobody obyvatel Kataru se počítají a měří. Al Thanisové jsou zkušení autokraté. Řídí Katar jako společnost, která potřebuje zůstat konkurenceschopná na mezinárodním trhu. To vyžaduje zaměstnance: Katarčany, expaty, gastarbeitery, všechny zaměstnance v tradiční rodinné firmě. S vůdci, kteří dávají – některým téměř vše, jiným jen dost – a mohou to všechno kdykoli vzít.

Epilog

Když na konci našeho rozhovoru vstává, aby se rozloučil v sluneční místnosti, majitel hotelu Lahdan Al Mohannadi říká, že se chystá na příští dva měsíce opustit Katar. Léto vždy tráví ve svém druhém domově v Anglii. Je tam zeleno, říká, jako v ráji.

Do Kataru se vrací každý rok na podzim. V Anglii se mu stýská po přátelích a po koních, na kterých ráno vyjíždí do pouště. Říká, že nikdy nemohl emigrovat. Koneckonců, je to Katar. Pak ale řekne něco, co jako by překvapilo i jeho samotného. „Tady v Dauhá nikdy nebudu moci sedět společně se svou ženou, mým sousedem a jeho ženou, jen my čtyři, a dát si spolu čaj. To by nebylo správné.“ Řekne to s lítostí v hlase a téměř omluvně zvedne ruce. „Ani v Dauhá nebudu moct chodit v šortkách. V mém domě v Anglii jsem jiný člověk.“

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Navzdory krizím a imigraci prosperita Švýcarů neustále roste

Příjem soukromých domácností ve Švýcarsku vzrostl od roku 1995 přibližně o 25 % – i když se vezme v úvahu růst populace a inflace.

prosperita Švýcarů

Švýcarsko toho za posledních 25 let zažilo hodně. Došlo ke třem hlubokým hospodářským krizím: Po propuknutí dotcom boomu na počátku 21. století, během finanční krize v letech 2008-09 a nedávno během pandemie COVID-19.

Zejména od roku 2010 se také vedou vášnivé diskuse o důsledcích vysoké míry přistěhovalectví: Vede nárůst populace k situaci, kdy ve Švýcarsku existuje pouze „horizontální růst“ – a průměrná domácnost je nedaří se vůbec lépe?

Švýcarské Alpy

Zvýšený příjem domácnosti

Nová čísla však nyní ukazují, že prosperita soukromých domácností ve Švýcarsku za posledních 25 let vzrostla – navzdory krizím a růstu populace. Podle údajů švýcarského federálního statistického úřadu (FSO) se skutečný celkový příjem soukromých domácností od roku 1995 do roku 2021 zvýšil přibližně o 27 %.

Celkový příjem domácností, na hlavu a upravený o inflaci, 1995 = 100
Obyvatelstvo Švýcarska je na tom lépe než před 25 lety

Tato hodnota je na jednoho obyvatele – je tak zohledněn nárůst populace ze 7 milionů na 8,7 milionů obyvatel za toto období. Sazba je také upravena o cenu. Celková inflace se však pohybovala kolem 12 % v letech 1995 až 2021. V důsledku toho měnová stabilita ve Švýcarsku přispěla k tomu, že si obyvatelstvo v důsledku těchto vyšších příjmů skutečně mohlo dovolit více zboží a služeb.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , | Napsat komentář

posledních šest měsíců ve Švédsku klesají ceny domů

Nová čísla Valueguard ukazují, že ceny domů v říjnu dále klesly. Handelsbanken poznamenává, že ceny bytů nyní za posledních dvanáct měsíců klesly o 7,9 %. Odpovídající údaj pro vily je pokles o 11,1 %. A další poklesy se dají očekávat, předpovídá velká banka.

Nad Stockholmem v posledních dnech napadl sníh. 
A v budoucnu budou ceny bydlení také klesat ještě více, předpovídají některé velké banky.https://www.affarsvarlden.se/artikel/handelsbanken-bostadspriserna-faller-i-sex-manader-till

„Handelsbanken odhaduje, že ceny nemovitostí budou klesat ještě dalších šest měsíců, a očekává celkový pokles o necelých 20 procent oproti maximu z počátku tohoto roku,“ uvádí ranní komentář .

Dvouciferný pokles cen domů ve Švédsku po poklesu v říjnu

SEB ze své strany v ranním dopise píše, že banka v blízké budoucnosti „těžko vidí jakékoli zlepšení“ cen bydlení – v neposlední řadě až Riksbank koncem tohoto týdne znovu zvýší úrokové sazby.

„Ceny bydlení pokračují v poklesu beze změny,“ píše SEB v ranním dopise.

Dokud nebude jisté, jak vysoké úrokové sazby hypoték ve skutečnosti vyšplhají, budeme podle Swedbank svědky klesajících cen bydlení . Banka píše, že poklesy v říjnu – o kterých si můžete více přečíst zde – byly v souladu s očekáváním.

„Očekáváme, že ceny bydlení klesnou o 15–20 % v celé zemi v sezónně očištěných číslech od únorového vrcholu až po dno v první polovině roku 2023,“ píše dále Swedbank.

Nordea popisuje vývoj v říjnu (minus 3 % pro bydlení v celém Švédsku) jako velký pokles. Nordea také očekává, že ceny bydlení klesnou zhruba o 20 % oproti vrcholu.

„Neočekáváme, že by se ceny v dohledné době stabilizovaly,“ uvádí banka.

Nordea také píše:

„Rychlost propadů na trhu s bydlením by měla Riksbank znepokojovat. Riksbank očekává, že ceny nemovitostí klesnou o 18 % oproti vrcholu, ale předpokládají, že ceny budou klesat mnohem spořádanějším způsobem, než si myslíme. Neočekáváme, že dnešní čísla ovlivní nadcházející čtvrteční oznámení úrokových sazeb, ale pokračující rychlé poklesy mohou způsobit, že Riksbank bude příští rok jednat pomaleji.“

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Ombudsmana zajímá délka a plynulost soudního řízení v případu pádu mostu ve Studénce

Nehoda ve Studénce, při které zemřelo osm cestujících a stovka dalších se zranila, patří nejen mezi největší vlaková neštěstí v Česku. Jde také o jeden z nejdéle projednávaných případů u nás. Pravomocný rozsudek padl u ostravského krajského soudu letos koncem září, tedy déle než dvanáct let po podání obžaloby a víc než čtrnáct let od tragického nárazu vlaku do zřícené mostní konstrukce. Ombudsman se s ohledem na délku řízení rozhodl jeho průběh a postup soudů prověřit poté, co se na něj obrátili příbuzní jedné z obětí a několik dalších poškozených.  

JUDr. Stanislav Křeček Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv se v šetření zaměřil na průběh soudního řízení z hlediska jeho plynulosti. Zjišťuje, jestli v řízení nedocházelo k průtahům, a co je případně způsobilo. Zvlášť ho zajímají především příčiny systémového charakteru, které mohly vést k tomu, že verdikt padl až čtrnáct let po samotné nehodě. Evropský dvůr pro lidská práva (ESLP) přitom jen zcela výjimečně označí za přiměřená trestní řízení delší než pět let. Do takto dlouhých řízení započítává zpravidla i fázi vyšetřování a řízení o dovolání u Nejvyššího soudu.

Působnost ombudsmana se vztahuje výhradně na výkon státní správy soudů. Nemůže tedy nijak hodnotit samotnou rozhodovací činnost soudu, ani se vyjadřovat například k tomu, jak postupovala veřejná obžaloba, jak soud vedl dokazování, jaké předvolal svědky, jaké oslovil znalce a jak vyhodnotil jejich závěry nebo jak věc posoudil a rozhodl, případně jak věc posoudil odvolací soud.

V šetření ombudsman prověřuje postup vedení okresního i krajského soudu. Právě vedení soudů má totiž dohlížet na plynulost soudních řízení. Na nejvyšší úrovni pak tuto roli zastává Ministerstvo spravedlnosti. Všechny tři instituce už veřejný ochránce práv v šetření oslovil a vyžádal si potřebné podklady. Právníci Kanceláře ombudsmana také prostudují celý spis, který aktuálně čítá 54 svazků.

Na základě zjištěných informací pak může ombudsman navrhnout opatření, a to i napříč soudním systémem, která by soudům umožnila lépe se vyrovnat s obdobně náročnými případy a pomohla by předcházet prodlužování řízení. Mohlo by jít například o úpravu trestního řádu tak, aby bylo možné delegovat extrémně složité případy na soudy vyššího stupně. Justiční systém by měl být také schopen pružněji reagovat, pokud jde o zabezpečení personálních kapacit, ať již v případě samotných soudců či pomocného personálu. Počet pracovních míst na soudech totiž vychází především z počtu případů, ale nezohledňuje jejich náročnost.

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

 „Je odpovědností státu, aby zajistil, že bude schopen složitá trestní řízení rozhodovat a potrestat případné viníky v přiměřené době. Prodlužování trestního řízení má nezměrný dopad jak na poškozené, tak na obviněné v trestním řízení,“ připomenul ombudsman Stanislav Křeček.

I s odkazem na délku řízení a její dopad na životy obviněných vynesl odvolací soud nakonec podmíněné tresty. Poškození ale na soudní tečku za tragickou událostí stále čekají. Už dřív je totiž soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody do civilních řízení. Ta přitom zůstala podle dostupných informací do konce trestního řízení přerušená a rozběhnout se mohou teprve teď po pravomocném rozsudku.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , | Napsat komentář

Summit Africké unie představuje společné africké agroparky

28. listopadu 2022 

veřejné investice do zemědělských odvětví v AfriceSummit AU představuje společné africké agroparky Godfrey Ivudria Členské státy Africké unie, regionální hospodářská společenství, Organizace spojených národů (FAO, UNIDO, ECA) a rozvojoví partneři se sešli, aby projednali způsoby provádění a financování pro zřízení společných afrických agroparků (CAAPs). Akce se konala na okraji probíhajícího summitu AU o industrializaci a ekonomické diverzifikaci v Niamey v Nigeru na téma: „Společné africké agroparky (CAAP) jako prostředek pro přilákání soukromých investic do budování přeshraničních mega agroparků. průmyslová centra na kontinentu“, v rámci Komplexního afrického zemědělského programu (CAADP) a Africké unie (AU) Agenda 2063. JE Amb. Josefa Sacko, komisařka AUC pro zemědělství, rozvoj venkova, modrou ekonomiku a udržitelné životní prostředí (ARBE), uvedla, že vytvoření 5 velkých zemědělsko-průmyslových zón, jedné v každém regionu Afriky, bude sloužit jako hlavní centra zemědělského rozvoje. kontinent. CAAPs přijali ministři zemědělství v říjnu 2019 s cílem posílit africkou kontinentální zónu volného obchodu (AfCFTA). Amb. Sacko dále zopakoval, že „už není čas ztrácet čas na další projevy. Je spíše čas stimulovat soukromé a veřejné investice do zemědělských odvětví; a uvolnit stávající silný potenciál afrického kapitálového trhu, jako jsou penzijní fondy, státní investiční fondy a soukromé kapitálové fondy afrických podnikatelských osobností.“ Komisař AUC, hospodářský rozvoj, obchod, cestovní ruch, průmysl a nerosty (ETTIM) Amb. Albert M. Muchanga zdůraznil, že pětiletý podnikatelský plán pro zemědělský sektor v Africe je nezbytný, když narážel na pocity Amb. Sacko, že potraviny by již neměly být na seznamu dovozu do Afriky. Nejsilnějším sklonem během vedlejší akce bylo: „Už žádné řeči! Je čas na akci! Afrika se již nemůže spoléhat na své sousedy, že si postaví vlastní sýpku!“ jmenoval Dr. Yemiho Akinbamija, výkonného ředitele Fóra pro zemědělský výzkum v Africe. Program společných afrických agroparků (CAAPs) je proto megainiciativou zaměřenou na vytvoření regionálních zemědělsko-průmyslových center realizovaných Africkou unií. CAAPs byly koncipovány tak, aby reagovaly na poptávku kontinentu po zvýšení nabídky místně vyrobeného zemědělského produkty, obrácení projekcí o dovozu afrických potravin, zpracování zemědělských produktů s přidanou hodnotou s cílem podpořit vnitroafrický obchod a investice, využití afrického dovozního trhu potravin. přibližně 50 miliard dolarů ročně. Záměrem CAAP je také poskytnout více než 8 milionů pracovních příležitostí v rámci hodnotového řetězce plodin a dobytka. Pan Mohamed Ali, ředitel obchodu se zbožím a hospodářská soutěž zastupující generálního tajemníka AfCFTA potvrdil, že CAAP se musí stát koněm, na kterém musí AfCFTA běžet. CAAPS, investice v hodnotě 37 milionů dolarů, již obdržela počáteční kapitál ve výši 0,5 milionu USD od Afreximbank. O realizaci přeshraničních agroparků v Zambii a Zimbabwe, Hon. Chipoka Mulenga, ministr obchodu, obchodu a průmyslu, Zambie, byl velmi optimistický, že společné zemědělsko-průmyslové parky zajistí udržitelnost potravin pro Zambii a kontinent. Ve svém prohlášení, Hon. Dr. Sekai. I. Nzenza, ministr průmyslu a obchodu, Zimbabwe, zdůraznil, že spolupráce mezi Zimbabwe a Zambií je nevynucený přírodní jev, který podtrhuje kulturní a historické dědictví sdílené oběma národy. Nová éra spolupráce mezi Zambií a Zimbabwe byla přeformulována jako CAAP. Zimbabwe jako bývalá živnost jižní Afriky se snaží zahrnout CAAP do své strategie pro obnovu zemědělství. Diskutovalo se také o tom, že středem iniciativy CAAP by měli být drobní zemědělci, protože kvalita, množství a konzistence komodit budou určovat konečnou produkci. Honzo Mudrik Ramadhan Soroga, ministr obchodu, investic a industrializace na Zanzibaru, potvrdil, že mladá generace, která je důvtipná v oblasti high-tech, se chopí zástěry a přesune řeč k akci! Na druhou stranu soukromý sektor, zastoupený paní Emmou Kawawa, generální ředitelkou kulatého stolu Tanzania Women CEOs, potvrdil, že bankovnictví pro malé a střední podniky bude v podpoře pěstitelů a dalších logistických podniků daleko. Po přečtení Deklarace zúčastněných stran Africké unie o mobilizačních partnerstvích pro provádění CAAP, JE Francois Kanimba, komisař pro společný trh, hospodářské, měnové a finanční záležitosti Hospodářského společenství

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Novináři nejsou hlídací psi demokracie, ale vládních kruhů. Proti demokracii nastoupila propaganda.

Vítejte u ABY BYLO JASNO. Jaká je u nás svoboda a demokracie, když má člověk v práci problémy kvůli svým politickým názorům? Jak daleko jsme byli po zasažení Polska raketou vypálenou z Ukrajiny třetí světové válce? Poškozuje vyjadřování předsedkyně sněmovny Pekarové Adamové na adresu Maďarska naší zahraniční politiku? A jak vypadá Svrchovanost ve střední Evropě? I takové dotazy dnes zazní. Dnes je se mnou ve studiu významný český politolog, bývalý první náměstek ministra zahraničí, bývalý český velvyslanec v Paříži, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, autor řady odborných knih u prestižních světových nakladatelství profesor Petr Drulák. Dobrý den. Všechna videa, rozhovory a podcasty na jednom místě: www.abybylojasno.cz

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , | Napsat komentář

Vietnam a Uganda posilují bilaterální volný obchod

Návštěva ugandského prezidenta by otevřela novou vývojovou fázi pro obě země uprostřed nadcházejícího 50. výročí diplomatických vztahů (1973-2023).

Vietnam a Uganda se dohodly, že budou pracovat na bilaterální dohodě o volném obchodu, ochraně investic a usnadnění hospodářské spolupráce mezi Vietnamem a Ugandou.

Tento názor sdíleli nejvyšší představitelé Vietnamu a Ugandský prezident a předseda Hnutí národního odporu (NRM) Yoweri Kaguta Museveni na samostatných setkáních konaných v Hanoji 24. listopadu.

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

Generální tajemník Komunistické strany Vietnamu (CPV) Nguyen Phu Trong a ugandský prezident a předseda Hnutí národního odporu (NRM) Yoweri Kaguta Museveni.
Generální tajemník Komunistické strany Vietnamu (CPV) Nguyen Phu Trong a ugandský prezident a předseda Hnutí národního odporu (NRM) Yoweri Kaguta Museveni.

Generální tajemník Komunistické strany Vietnamu (CPV) Nguyen Phu Trong přivítal návštěvu prezidenta Museveniho ve Vietnamu s tím, že otevře novou vývojovou fázi mezi oběma stranami a zeměmi uprostřed nadcházejícího 50. výročí diplomatických vztahů (1973-2023).

Trong poblahopřál k úspěchům Ugandy v rozvojovém procesu a vyjádřil přesvědčení, že země pod vedením NRM a prezidenta zachová mírové a stabilní prostředí pro další růst.

Řekl, že Vietnam zůstává neochvějný v provádění nezávislé zahraniční politiky pro mír, soběstačnost a rozvoj a snaží se být důvěryhodným a odpovědným partnerem mezinárodního společenství.

„Vietnam nadále upřednostňuje vztahy s africkými zeměmi obecně, a konkrétně s Ugandou, které se navzájem podporovaly ve svém boji za národní nezávislost a vzájemně se doplňovaly v sociálně-ekonomickém rozvoji,“ řekl.

Taková úzká spolupráce by přispěla k rostoucímu postavení rozvojových zemí na globální scéně,“ dodal.

Prezident Museveni vysoce ocenil vůdčí roli CPV v nezávislosti a rozvoji Vietnamu.

Očekával, že obě země budou pokračovat v posilování vztahů a posunou spolupráci na novou úroveň.

Premiér Pham Minh Chinh a ugandský prezident Yoweri Kaguta Museveni.
Premiér Pham Minh Chinh a ugandský prezident Yoweri Kaguta Museveni.

Na setkání s ugandským prezidentem Musevenim ve stejný den vyzval premiér Pham Minh Chinh obě strany, aby se nadále vzájemně podporovaly na mnohostranných fórech, zvláště když Uganda převezme předsednictví Hnutí nezúčastněných na období 2023–2026. .
Chinh očekával, že obě strany posílí hospodářskou spolupráci, aby odrážela politické vztahy a společný trh s téměř 150 miliony lidí.

Chinh také poznamenal, že je nutné, aby oba usnadňovaly dvoustranný obchod a podporovaly investiční aktivity, zejména proto, že každý z nich slouží jako brána na jejich příslušné regionální trhy ASEAN a východní Afriky.

Uvítal předběžné výsledky investiční spolupráce mezi Vietnamem a Ugandou, zejména v oblasti těžby a výstavby, s celkovým investičním kapitálem téměř 40 milionů USD.

Vzhledem k tomu, že zemědělství je považováno za hlavní pilíř bilaterální spolupráce, Chinh očekával, že obě strany zlepší efektivitu pro udržitelnou národní potravinovou bezpečnost a zároveň přijmou opatření na posílení spolupráce v oblasti školení, vzdělávání, IT, obrany, bezpečnosti, zdravotnictví a kultury a sportu.

Prezident Museveni vyjádřil svůj hluboký dojem ze sociálně-ekonomických úspěchů Vietnamu v průběhu let a rostoucího postavení země v multilaterálních platformách, zejména v OSN.

Museveni očekával, že Vietnam jako člen Rady OSN pro lidská práva v letech 2023-2025 významně přispěje k míru, stabilitě a zachování lidských práv na celém světě.

Řekl, že Uganda upřednostňuje své vztahy s Vietnamem a sdílí Chinhův názor na další posílení spolupráce v oblasti obchodu, investic a zemědělství.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Vietnam je připraven stát se výrobcem polovodičů

Akademici RMIT University zvažují potenciál Vietnamu stát se velmocí na výrobu polovodičových čipů.

Vietnamský polovodičový průmysl byl svědkem nárůstu zahraničního zájmu, když vietnamský telekomunikační gigant Viettel nedávno oznámil, že se stane výrobcem polovodičů uprostřed globálního nedostatku čipů.

Tento zájem sahá od záměrů vyškolit inženýry v oblasti návrhu čipů až po investice do výrobních zařízení pro polovodičové součástky a materiály. 

Lektoři RMIT Majo George a Nguyen Manh Hung z School of Business & Management a Nguyen Le Huy z School of Science, Engineering & Technology sdíleli: Co se skrývá za tímto vývojem?

Majo George, Nguyen Manh Hung a Nguyen Le Huy (zleva doprava)

Majo George: „Správné rozhodnutí ve správný čas“

V důsledku Covid-19 došlo po celém světě k vážnému nedostatku čipů. Pandemie ovlivnila výrobu polovodičových hráčů „Big 4“ v Asii a Tichomoří – Tchaj-wan, Čína, Japonsko a Jižní Korea. Trend práce z domova zvýšil prodej notebooků, systémů domácí zábavy a herních konzolí, což zvýšilo potřebu čipů a vychýlilo rovnováhu mezi poptávkou a nabídkou.

Rozhodnutí vyrábět čipy ve Vietnamu přichází v pravý čas, protože svět pociťuje nedostatek čipů a Vietnam prochází digitální transformací, která zahrnuje přechod k digitální správě, digitální ekonomice a digitální společnosti.

Pustit se do výroby čipů umožní Vietnamu, aby se sám vyvíjel nebo získal špičkové technologické znalosti. To může být problém, ale tento krok podpoří budoucí aspiraci Vietnamu stát se prominentním výrobním centrem v regionu.

Místní průmyslová odvětví by byla schopna získat místně vyráběné čipy. A vietnamská produkce čipů by mohla pomoci zmírnit globální a regionální nedostatek.

Prioritou by mělo být zajištění kvality čipů vyrobených ve Vietnamu, stejně jako pravidelný výzkum a aktualizace produktů. Zaměstnávat vysoce kvalifikované a zkušené výzkumníky a specialisty bude výzvou. Zde musí Vietnam zvýšit výcvik a rozvoj místních dovedností. Toho lze dosáhnout spoluprací s prestižními univerzitami a výzkumnými ústavy.

Nguyen Manh Hung: „Budování stabilního dodavatelského řetězce“

Výroba chipsů ve Vietnamu je v souladu s orientací „Make in Vietnam“. Téměř všechny aspekty moderní společnosti vyžadují polovodiče. Pokud Vietnam uspěje v polovodičovém průmyslu, může se zapojit do dodavatelského řetězce high-tech produktů, jako jsou komunikační zařízení, počítače, lékařské vybavení a vojenský hardware.

Vybudování konkurenceschopného polovodičového průmyslu však vyžaduje více než jen kapitálové investice. Bude výzvou získat přístup ke správným technologiím a vytvořit dodavatelský řetězec, který dokáže zajistit konzistentní dodávky a spotřebu.

Proces výroby polovodičových čipů se skládá ze tří hlavních fází: návrh, výroba a montáž a testování a balení (ATP). Fáze 1 a 2 jsou vysoce hodnotné, high-tech procesy spojené s intenzivním výzkumem a vývojem (R&D), specializovaným softwarem pro design a specifickým výrobním zařízením. Fáze 3 je ta, která vyžaduje nejvyšší pracnost a nejnižší překážky.

Vstup do třetí etapy se zdá být pro Vietnam nejjednodušší. Hlavním cílem vstupu Vietnamu na tento konkurenční trh by však pravděpodobně mělo být posílení jeho schopností návrhu čipů a posun směrem k výrobě špičkových polovodičových součástek.

Nguyen Le Huy: „Vymýšlení střednědobých a dlouhodobých strategií“

Očekává se, že celosvětový průmysl polovodičových čipů vzroste v roce 2022 o 10 % poprvé na více než 600 miliard USD a do roku 2030 se stane odvětvím s biliony dolarů. 

Spojení globálního výzkumu a vývoje, návrhu, výroby a distribuce polovodičových čipů přinese Vietnamu obrovské ekonomické výhody. Vzhledem k pozici a schopnostem země jsou pro rozvoj místního polovodičového průmyslu zapotřebí střednědobé a dlouhodobé strategie.

Ve střednědobém horizontu se Vietnam potřebuje účastnit fází výzkumu a vývoje, které do značné míry spoléhají na lidský faktor. Vláda musí pokračovat v investicích a nabízet preferenční politiky, aby přilákala velké korporace jako Samsung, Intel, Synopsys a Cadence, aby založily nebo rozšířily svá výzkumná a vývojová centra polovodičů ve Vietnamu. Zároveň je nutné mít politiky na podporu vysokých škol ve výchově kvalitních absolventů v oboru polovodičů.

Z dlouhodobého hlediska musí Vietnam dosáhnout dohod o spolupráci na podporu přenosu technologií od lídrů v oblasti polovodičů, jako jsou USA, Japonsko a Jižní Korea. Odtud může Vietnam postupovat směrem k úplné autonomii ve všech důležitých fázích výroby polovodičů.

Na RMIT University Vietnam se v několika inženýrských programech vyučují kurzy návrhu a vývoje aplikací na bázi polovodičů. Studenti se mohou učit a procvičovat software pro návrh polovodičových čipů od předních společností, jako je Mentor Graphics a Synopsys, stejně jako kompletní projekty nebo stáže s předními průmyslovými partnery, jako jsou Intel, Faraday a Renesas.

Kromě toho v současné době posuzujeme proveditelnost zavedení specializovaného inženýrského programu se zaměřením na polovodiče. Chceme rozsáhle spolupracovat s místními univerzitami a velkými globálními korporacemi, abychom přispěli k rozvoji oboru polovodičů ve Vietnamu.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Na Sumatře vře napětí kvůli příslibu palmového oleje, který podle vesničanů ještě není třeba dodržet

Mongabay | 9. listopadu 2022

Na Sumatře vře napětí kvůli příslibu palmového oleje, který vesničané říkají, že jej ještě nelze dodržet
od Jaka Hendra Baittri

Chaty zřízené místními obyvateli na pozemcích, které obsadili v rámci koncese PT Anam Koto. Obrázek od Jaka Hendra Baittri pro Mongabay.ZÁPADNÍ PASAMAN, Indonésie – Eren říká, že nemůže zapomenout na den v roce 2000, kdy uprchl před ochrankou plantáže. Připojil se ke spoluobyvatelům vesnice Nagari Aia Gadang v okrese West Pasaman na ostrově Sumatra, aby se setkal se zástupci PT Anam Koto o nároku komunity na část plochy plantáží palmy olejné. „Najednou přijela červená motorka a červené auto s personálem,“ řekl Eren Mongabay. Pronásledovali Erena a ostatní. O chvíli později z Erena kapal pot, byl zadýchaný a kulhal kolem náklaďáků převážejících ovoce palmy olejné. Jak ztratil vědomí, už necítil údery, které se mu spojovaly s tělem. Když Eren přišel, ocitl se v kanceláři společnosti obklopený lidmi. Poté byl převezen do nemocnice a zadržen. O více než dvě desetiletí později přetrvává pozemkový konflikt zde v Nagari Aia Gadang kvůli celonárodnímu problému, který nadále brzdí velký podíl indonéských drobných farmářů: plazmě. Od 80. let 20. století společnosti v Indonésii uzavírají dohody s komunitami, aby sdílely část svých plantáží, na pozemcích obecně známých jako „plazma“, což je součást úsilí o získání podpory a přístupu k financování. Podle zákona z roku 2007 se poskytování plazmy stalo právně povinným, přičemž firmy musely věnovat alespoň 20 % jakékoli plochy nové plantáže komunitám. Plazma byla určena na podporu venkovských rodin v srdci palmy olejné tím, že zajistila komunitní přístup k půdě, semenům, hnojivům a zaručenému kupci: firemní plantáži. Údaje ministerstva zemědělství v roce 2020 ukázaly, že v Indonésii, která je největším světovým producentem palmového oleje, bylo 7,7 milionu hektarů (19 milionů akrů) půdy přiděleno plantážím palmy olejné. Ministerstvo však zaznamenalo pouze 617 000 hektarů (1,52 milionu akrů) plazmových farem, což je přibližně 8 % z celkové podnikové koncesní základny. Tento nepoměr odráží propast mezi plánováním centrální vlády a realizací na místě ze strany decentralizovaných místních správ, říkají ekologičtí aktivisté. V roce 2020 předseda Indonéské asociace palmového oleje (GAPKI), Joko Supriyono, řekl, že národní vláda bude muset ukončit zákaz nových povolení pro palmy olejné na rašeliništích a v primárních lesích, aby došlo k rozšíření plazmové půdy. „Vývoj nových plazmových farem lze provést pouze tehdy, pokud budou nová povolení,“ řekl tehdy Joko. Nesplněné závazky týkající se plazmy jsou běžným zdrojem všudypřítomných konfliktů o půdu v ​​Indonésii. Společné vyšetřování plazmového programu v Mongabay nedávno zjistilo, že nejméně 155 společností bylo v posledním desetiletí obviněno z neposkytnutí plazmy, podle přehledu místních zpráv a dalších veřejně dostupných zdrojů. Nejméně 11 z těchto případů bylo lokalizováno na Západní Sumatře, přičemž pět v samotném okrese Západní Pasaman.
V roce 2019 kulatý stůl pro udržitelný palmový olej, největší světová asociace pro etickou produkci palmového oleje, přijal stížnost, že obyvatelům dvou vesnic v Západním Pasamanu byla odepřena plazma indonéskou pobočkou giganta na výrobu palmového oleje Wilmar International. Obě vesnice, Nagari Sasak a Nagari Kapa, ​​uváděly ztráty ve výši 500 miliard rupií (31,9 milionu dolarů) od roku 1997, tedy roku, kdy se společnost zavázala poskytnout 1 435 hektarů (3 546 akrů) plazmy. Výčet 155 společností nezahrnoval společnosti jako PT Anam Koto, jejichž spor o plazmu se dříve v médiích neobjevil. Ale dnes obyvatelé Erenovy vesnice Nagari Aia Gadang stále riskují uvěznění, protože nadále prosazují svůj nárok na 20 % koncese PT Anam Koto. Frustrovaní nedostatečným pokrokem vzali v únoru obyvatelé věci do svých rukou tím, že obsadili plochu 711 hektarů (1 757 akrů), kterou jako příděl plazmy určil tým Západopasmanské agrární reformy (GTRA). „Zabrali jsme půdu, postavili chatrče a zasadili sazenice jako druh protestu Anam Koto a vládě ohledně jejich povinnosti dát 20 % půdy na plazmu,“ řekl Akmal, předseda Indonéského svazu rolníků (SPI) v Nagari. Aia Gadang.
Společnost se zeptala komunity, na jakém základě pozemek obsadili. Komunita odpověděla, že jde o přidělení, které jim náleží podle vládních pravidel pro plazmu. „Doufáme, že místní vláda bude tlačit společně, aby byla naše práva zaručena,“ řekl Akmal. Během šestiměsíčního období po okupaci společnost pokácela banánové a kokosové palmy a odstranila avokádo a stromy durian. V dubnu více než 30 hlídačů srazilo 11 dřevěných farmářských chatek postavených komunitou. V květnu farmáři z Nagari Aia Gadang tvrdili, že bezpečnostní důstojníci otrávili sazenice, které zasadili v předchozích měsících. „Tehdy se komunita bránila, aby rostliny nebyly otráveny společností,“ řekl Akmal. „Došlo k hádce a rvačce. Náhodou někteří lidé strčili bezpečnostního koordinátora do zad.“ 14. července vesničanka Wisnawati, která jako mnoho Indonésanů používá jedno jméno, strávila noc ve vězení se svým tříletým dítětem poté, co byla nahlášena policii po hádce s šéfem bezpečnosti společnosti. Wisnawati viděla, jak se k zemi přibližují bezpečnostní důstojníci s atomizéry, o kterých se domnívala, že posypávají stromy herbicidy. Myslela na nohou a rozhodla se zasáhnout. „Odženu je, aby naše rostliny nebyly postříkány,“ řekl tehdy Wisnawati. Wisnawati tvrdí, že se krátce střetla s ochrankou společnosti a že při hádce strčila šéfa bezpečnosti společnosti. Jejím jediným cílem bylo přimět je, aby opustili oblast, řekla. Netrvalo dlouho a dostala od policie předvolání, aby se dostavila k výslechu pro podezření z běžného napadení. Čtyři další byli zatčeni a zadrženi: Idamri, 39, Jasman, 45, Safridin, 41, a Rudi, 31. Aby pomohl jejich rodinám kompenzovat ušlý výdělek, sbíral místní svaz farmářů každý pátek dary. Provinční pobočka Institutu právní pomoci (LBH) se zapojila získáním finančních prostředků z Jakarty. Zatčení prohloubilo stres a pocit nespravedlnosti pociťovaný v Nagari Aia Gadang. „Děti nechtějí chodit do školy, protože jejich otcové se ještě nevrátili domů,“ řekla Susi, obyvatelka Nagari Aia Gadang, která se podílela na získání půdy od společnosti. Rudiho žena plakala, když seděla u soudu. Rodina přišla o hlavního živitele. Její děti vypadaly zoufale. Mongabay kontaktoval Hendru Putra, tajemníka okresní vlády Západní Pasaman, aby se k tomu vyjádřil. Hendra nařídil Mongabay Setii Bakti, poradkyni zvoleného okresního vedoucího. Setia uvedla, že konflikt spadá pod jurisdikci Agentury pro západopasmanské země. V letošním roce vydal okresní přednosta vyhlášku, že společnost má odevzdat 10 % své koncese obci. To bylo založeno na dohodě uzavřené v roce 1990 mezi společností a vesnicí, řekl Setia. Šéf policie v Západním Pasamanu Muhammad Aries Purwanto na žádosti o komentář nereagoval. Vedoucí kriminálního vyšetřování okresní policie Fetrizal uvedl, že konflikt v Nagari Aia Gadang zůstává předmětem vyšetřování. Fetrizal dodal, že jakákoliv dohoda mezi společností a komunitou nebyla vymahatelná jako porušení trestního práva a že převažujícím dokumentem bylo povolení k užívání půdy, známé pod indonéskou zkratkou HGU, kterou společnost drží. Prosazování Institutu právní pomoci s odkazem na základní agrární zákon z roku 1960 a výsledky místní pracovní skupiny nebyly policií vymahatelné, řekl Fetrizal. „Pokud se jedná o problém s pozemky, pokud máte pocit, že existuje nesrovnalost, předložte to prosím civilnímu soudu,“ řekl Fetrizal. Tamba, právník PT Anam Koto, zpochybnil základ nároku společenství na pozemek v rámci koncesního povolení společnosti. „Nechceme další střety,“ řekl Tamba. „Ano, podali jsme stížnost na policii.“ Tamba řekl, že nárok komunity na 20 % koncese PT Anam Koto není platný, protože v roce 1991 bylo dosaženo dohody s místní komunitou – což předcházelo zákonu z roku 2007, který stanovil požadavek na 20 % plazmy. „Dvacet procent je pravidlo kterého roku?“ V jakém roce bylo vydáno naše [povolení k užívání]?“ řekla Tamba. Obyvatelé Nagari Aia Gadang uvedli, že bez přístupu k širší zemědělské půdě je jejich schopnost zlepšit si živobytí omezená, což brzdí vyhlídky mladých lidí v komunitě. „Pro děti jde o budoucnost,“ řekl Wisnawati. „Lze to použít k posílání dětí do školy.“

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , | Napsat komentář

Portman chválí více než 27 milionů dolarů ve financování na zlepšení infrastruktury přístavu Cleveland

Americký senátor Rob Portman WASHINGTON, DC – Americký senátor Rob Portman (R-OH) zatleskal oznámení námořní správy (MARAD) amerického ministerstva dopravy o udělení více než 27 milionů dolarů pro přístav Cleveland prostřednictvím Programu rozvoje přístavní infrastruktury (PIDP) na fiskální rok ( FY) 2022. PIDP je hlavním zdrojem federálního financování pro zlepšení infrastruktury v přístavech naší země. Díky Portmanovu dvoustrannému zákonu o investicích do infrastruktury a pracovních míst (IIJA) je financování PIDP téměř dvojnásobkem úrovně financování pro FY2021.

 „Díky dvoustrannému zákonu o infrastruktuře bude mít nyní přístav Cleveland přístup k tolik potřebným zdrojům k modernizaci a posílení svých zařízení. Tato investice pomůže podpořit pohyb zboží k Američanům a zároveň pomůže exportovat naše americké produkty spotřebitelům po celém světě,“ řekl Portman . „Zatímco dodavatelské řetězce v USA a po celém světě jsou i nadále vážně přetížené, toto dodatečné financování na zlepšení přístavu Cleveland je kritičtější než kdy jindy. Tento grant je dalším příkladem toho, jak dvoustranný zákon o infrastruktuře prospívá ekonomice Ohia a také našim zaměstnancům.

Financování z tohoto grantu půjde na rozvojové i stavební aktivity v přístavu Cleveland. Zmodernizuje sklad o rozloze 144 000 čtverečních stop; rozšířit infrastrukturu pro sběr a úpravu dešťové vody; vybudovat modernizované zařízení pro údržbu a obnovu koncových zařízení a; instalujte elektrickou infrastrukturu, aby splňovala energetické požadavky lodního studeného žehlení a elektrifikovaného zařízení pro manipulaci s nákladem.

Americká senátorka Murkowski slaví jeden trvání rok zákona o infrastruktuře: Téměř 3 miliardy dolarů budou investovány do infrastruktury na Aljašce

Americká senátorka Murkowski slaví jeden trvání rok zákona o infrastruktuře: Téměř 3 miliardy dolarů budou investovány do infrastruktury na Aljašce

 IIJA poskytuje celkem 2,25 miliardy dolarů během pěti let pro PIDP. Tento konkurenční grantový program je hlavním zdrojem federálního financování potřeb přístavní infrastruktury. Poskytuje finanční prostředky na plánování, provozní a kapitálové financování a pomoc při řízení projektů s cílem zlepšit kapacitu přístavů a ​​financování přístavů po celé zemi.

###

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Americká opiátová epidemie

Americká opiátová epidemieZávislost na opioidech se ve Spojených státech stala dlouhotrvající epidemií, která ohrožuje nejen veřejné zdraví, ale také ekonomickou produkci a národní bezpečnost.

Spojené státy se potýkají s jednou z nejhorších drogových krizí v historii. Více než 1 500 lidí týdně zemře na předávkování souvisejícími s opiáty, což je počet, který v celé zemi během pandemie COVID-19 prudce vzrostl. Mezitím miliony dalších Američanů trpí závislostí na opioidech.

Analytici tvrdí, že problém začal nadměrným předepisováním legálních léků proti bolesti, ale poznamenávají, že se v posledních letech zintenzivnil s přílivem levného heroinu a syntetických opioidů, zejména fentanylu, dodávaných zahraničními drogovými kartely. Krize dosáhla takového rozsahu, že se stala brzdou ekonomiky a hrozbou pro národní bezpečnost: zneužívání opiátů stojí zemi ročně desítky miliard dolarů, a to nejen ve výdajích na zdravotní péči, ale také ve formě oslabená pracovní síla.

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

V posledních letech americká vláda zintenzivnila úsilí o omezení zahraničních i domácích dodávek opioidů omezením počtu receptů a také poskytováním protidrogové pomoci v zahraničí. Mezitím se federální a státní úředníci pokusili snížit poptávku tím, že se méně zaměřovali na trestání uživatelů drog a více na jejich léčbu. Jiné země, kde užívání opiátů vzrostlo, jako je Austrálie a Kanada, experimentují s různými politikami.

Jaké drogy přispívají ke krizi?

Opioidy, třídu drog pocházejících z rostliny máku opia, lze rozdělit do dvou širokých kategorií: legálně vyráběné léky a nelegální narkotika.

Opioidní léky, včetně oxykodonu, hydrokodonu a morfinu, se běžně předepisují k léčbě bolesti, zatímco metadon se primárně používá v centrech pro léčbu závislostí ke snížení závislosti pacientů na opioidech. Opioidy si získaly oblibu mezi lékaři v 90. letech 20. století pro léčbu pacientů, kteří podstoupili operaci nebo léčbu rakoviny, ale v 20. století je lékaři stále častěji předepisovali na chronické stavy, jako jsou bolesti zad nebo kloubů, navzdory obavám o jejich bezpečnost a účinnost .

Heroin byl po desetiletí nejčastěji užívaným nelegálním opioidem, protože nabídka této drogy ve Spojených státech prudce vzrostla a její průměrná maloobchodní cena klesla do poloviny roku 2010 na zhruba jednu třetinu [PDF] toho, co bylo na počátku 80. léta 20. století. Podle Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se však do konce desetiletí zdálo, že užívání heroinu a úmrtí na předávkování touto drogou klesají.

V posledních letech se lidé stále více obracejí k syntetickým opioidům, jako je fentanyl. Americká agentura pro boj proti drogám (DEA), přední americká agentura zabývající se bojem proti narkotikům, říká, že fentanyl je „primárně zodpovědný za rozdmýchávání pokračující opioidní krize“. Někteří úředníci donucovacích orgánů označili drogu za „ vyrobenou smrt “, protože je levnější a až padesátkrát účinnější než heroin. Úmrtí související s fentanylem jsou z velké části způsobena nelegálním užíváním drogy, i když ji lze předepsat také jako lék proti bolesti. CDC poznamenává, že heroin a fentanyl se nejčastěji užívají v kombinaci s jinými drogami, jako je kokain, nebo s alkoholem, což zvyšuje riziko předávkování.

Jaký je rozsah epidemie?

Úmrtí na předávkování opioidy se od roku 1999 zvýšily více než šestinásobně. V roce 2019 – posledním roce, za který jsou k dispozici úplné údaje – předávkování opioidy zabilo téměř padesát tisíc lidí , což je více než sedmkrát více než počet členů americké vojenské služby zabitých na postu. – 11. září války v Iráku a Afghánistánu. Podle předběžných údajů CDC počet úmrtí na předávkování v souvislosti s opiáty vystřelil v roce 2020 na přibližně sedmdesát tisíc a znovu v roce 2021 na osmdesát tisíc. Od roku 2015 přispívá míra úmrtnosti na opiáty k historickému poklesu střední délky života ve Spojených státech (ačkoli v letech 2018–19 došlo ke krátkému odkladu).

sssssssssssssssssssss

Mnoho zdravotnických expertů připisuje vysoký počet obětí tomu, co říkají, roky nadměrnému předepisování ze strany lékařů. Lékaři začali předepisovat více opioidů kvůli rostoucím obavám, že bolest je nedostatečně léčena, a také proto, že farmaceutické společnosti začaly tyto léky prodávat agresivněji, přičemž tvrdily, že představují malé riziko. Poskytovatelé zdravotní péče uvedli, že pociťují tlak , aby předepisovali opioidní léky spíše než alternativy, jako je fyzikální terapie nebo akupunktura, protože je pacienti požadují a jiné léčby jsou často dražší nebo méně dostupné.

Úmrtí související s opiáty se zvyšovala postupně s množstvím předepsaných opioidů. Nárůst užívání nelegálních opioidů ve Spojených státech následoval po nárůstu předepisování, protože mnoho uživatelů se obrací k heroinu a dalším nelegálním drogám, jakmile již nemohou získat dostatek předepsané drogy, aby udrželi krok s rozvíjející se závislostí. . „Nerozvinuli jsme opioidní epidemii, dokud nebyl obrovský přebytek opioidů, který začal s farmaceutickými drogami distribuovanými legálně,“ řekla CFR newyorská zvláštní prokurátorka pro narkotika Bridget G. Brennanová.

Pandemie COVID-19 zhoršila epidemii opioidů. Narušení dodavatelských řetězců přimělo lidi, aby se obrátili k drogám, které znají méně, a opatření k sociálnímu distancování znamenala, že více lidí bere drogy o samotě, říkají analytici.

Jaké jsou demografické údaje opioidní krize?

Naprostá většina těch, kteří se předávkovali opioidy, jsou nehispánští bílí Američané, kteří v roce 2020 tvořili téměř 70 procent z celkového ročního počtu. Američané černé pleti a hispánští Američané představovali asi 17 a 12 procent případů. Ekonomové Anne Case a Angus Deaton tvrdili, že nárůst toho, co nazývají „ úmrtí ze zoufalství “ – což zahrnuje předávkování drogami, zejména mezi bílými Američany bez vysokoškolského vzdělání – je primárně důsledkem stagnace mezd v posledních čtyřech desetiletích a poklesu dostupná pracovní místa.

Američtí vojenští veteráni, z nichž mnozí trpí chronickou bolestí v důsledku své služby, mají na svědomí neúměrně vysoký počet úmrtí souvisejících s opiáty. U veteránů je dvakrát vyšší pravděpodobnost, že zemřou na předávkování opioidy než u běžné populace, podle studie zadané Národním institutem zdraví.

Jaké jsou socioekonomické důsledky?

Epidemie opiátů má zničující důsledky na další aspekty veřejného zdraví a způsobuje vysoký výskyt hepatitidy C, HIV a dalších nemocí, zejména kvůli sdíleným injekčním stříkačkám. Mezitím mohou matky přenést závislost na opioidech na své děti, pokud opioidy užívají během těhotenství. Výskyt novorozeneckého abstinenčního syndromu nebo abstinenčních příznaků, které pociťují novorozenci vystavení drogám v děloze, mezi lety 2010 a 2017 vyskočil o více než 80 procent . Ke zvýšení počtu dětí v pěstounské péči pravděpodobně přispěla i opioidní krize .

Opioidy si také vybraly daň na ekonomice: CDC počítá, že zneužívání opiátů stojí zemi přibližně 78 miliard dolarů ročně, což zahrnuje náklady na zdravotní péči, ztrátu produktivity, léčebné programy a právní výdaje. Jen v roce 2017 se náklady na zneužívání opiátů a smrtelné předávkování odhadovaly na přibližně 1 bilion dolarů. Ministryně financí Janet Yellenová, tehdejší předsedkyně Federálního rezervního systému, svědčila před americkým Senátem v roce 2017 a spojila epidemii opiátů s klesající účastí pracovní síly mezi „pracovníky v nejvyšším věku“. Ekonom z Princetonské univerzity Alan Krueger napsal, že by to mohlo být příčinou 20 procent poklesu účasti mezi muži a 25 procenty mezi ženami od roku 1999 do roku 2015.

Odkud pocházejí heroin a fentanyl?

Opioidní krize se také stala problémem národní bezpečnosti. Většina heroinu přicházejícího do Spojených států se pěstuje na makových farmách v Mexiku, přičemž několik velkých kartelů kontroluje výrobu a provozuje distribuční centra ve velkých amerických městech. Mexické kartely, které DEA nazývá „ největší hrozbou obchodu s drogami pro Spojené státy “ [PDF], obvykle pašují narkotika přes jihozápadní hranici USA v komerčních a osobních vozidlech a prostřednictvím podzemních tunelů. Velké množství heroinu se vyrábí také v jihoamerických zemích, zejména v Kolumbii, a přepravuje se do Spojených států letecky a po moři. Přestože většina světového heroinu pochází z Afghánistánu, vyrábí se tam jen malá část amerických dodávek.

Většina fentanylu se ve Spojených státech pašuje přes jižní hranici, říkají američtí úředníci. Ačkoli se fentanyl pocházející přímo z Číny – dříve dominantního zdroje – od roku 2019 výrazně snížil, odborníci poznamenávají, že mnoho zásilek drog z Číny je pouze přesměrováno přes Mexiko. Mexické kartely budou mít v nadcházejících letech „téměř jistě největší přímý dopad“ na americký trh s fentanylem, varuje DEA.

Co dělají Spojené státy pro omezení zahraničních narkotik?

Od roku 2007 poskytly Spojené státy Mexiku v rámci programu známého jako iniciativa Merida více než 3 miliardy dolarů na bezpečnostní a protidrogovou pomoc, včetně policejních a soudních reforem. Američtí představitelé tvrdí, že iniciativa vedla k dopadení některých předních vůdců kartelu, včetně Joaquina „El Chapa“ Guzmana, ale mexický prezident Andres Manuel Lopez Obrador dohodu ostře kritizoval a v roce 2021 obě země oznámily nový dvoustranný rámec pro zdraví. a bezpečnostní spolupráci. Prostřednictvím podobného partnerství s Kolumbií poskytly Spojené státy od roku 2000 téměř 10 miliard dolarů; tento program se po skončení občanského konfliktu v roce 2016 fakticky chýlil ke konci.

DEA také koordinovala úsilí s Čínou, primárním zdrojem fentanylu ve Spojených státech v polovině roku 2010. Uprostřed trvalého diplomatického tlaku USA učinil Peking několik kroků k potlačení výroby fentanylu, které vyvrcholily v roce 2019 zákazem výroby, prodeje a vývozu všech látek souvisejících s fentanylem. Experti však poznamenávají, že spolupráce Pekingu se snížila , protože bilaterální vztahy se napjaly.

Nedávné americké administrativy také zvýšily počet agentů pohraniční hlídky na přibližně dvacet tisíc. Záchyty heroinu a zatčení za obchodování s lidmi se mezi lety 2007 a 2017 více než zdvojnásobily [PDF], mnohé v blízkosti jihozápadních hranic. Na pokyn prezidenta Donalda Trumpa postavila vláda podél hranice asi osmdesát kilometrů nových bariér. Někteří analytici tvrdili, že vybudování hraniční zdi by jen málo omezilo toky drog, protože se předpokládá, že mnoho nelegálních drog se pašuje přes vstupní přístavy . V roce 2021 vydal prezident Joe Biden dva výkonné příkazy zaměřené na narušení nadnárodních zločineckých organizací, včetně uvalení sankcí na osoby zapojené do obchodování s drogami.

Jaké jsou snahy o omezení domácí nabídky?

Federální agentury, státní vlády, poskytovatelé pojištění a lékaři ovlivňují nabídku opioidních léků.

Federální regulační orgány zavedly nové limity na předepisování opioidů, čímž podle CDC v roce 2020 snížily celkový počet na celostátní úrovni o téměř 45 procent z vrcholu v roce 2012. Současná doporučení CDC radí lékařům nepředepisovat opioidy jako léčbu první volby. Mezitím DEA požádala farmaceutické společnosti, aby snížily produkci určitých opioidů, včetně oxykodonu, fentanylu a morfinu, alespoň o 25 procent. Uprostřed pandemie COVID-19 však agentura povolila zvýšení produkce látek včetně kodeinu, fentanylu a morfinu.

Ministerstvo spravedlnosti zvýšilo úsilí o stíhání těch, kdo se podílejí na nadměrném předepisování a obchodování s lidmi. V roce 2018 navázala partnerství s téměř všemi státními zástupci, aby sdíleli informace o předpisech na opiáty za účelem vyšetřování drogové trestné činnosti a brzy poté vznesli obvinění proti více než 150 lékařům, zdravotním sestrám, lékárníkům a dalším za jejich údajnou roli při distribuci opioidů. O dva roky později podalo ministerstvo občanskoprávní žalobu na Walmart za to, že údajně nedokázal zastavit stovky tisíc nesprávných receptů.

Mnoho států USA navíc přijalo legislativu omezující předepisování opioidů. Státy včetně Mississippi, New Jersey, Ohio a Oklahoma, stejně jako tisíce měst, žalují farmaceutické společnosti, které tvrdí, že nadhodnocovaly výhody opioidů na předpis a zatajovaly rizika. V přelomovém případu, který přinesla Oklahoma, bylo společnosti Johnson & Johnson nařízeno, aby v roce 2019 zaplatila státu 572 milionů dolarů za svou roli v epidemii. V dalším soudním sporu Purdue Pharma, výrobce OxyContin, souhlasil, že se rozpustí a zaplatí miliardy dolarů státním a obecním vládám výměnou za imunitu vůči tisícům dalších soudních sporů proti společnosti.

Co dělají Spojené státy pro snížení poptávky?

Předchozí federální protidrogové kampaně se spoléhaly na uvěznění, aby odradily od užívání drog a obchodování s nimi. Tento přístup byl široce kritizován za to, že nedokázal zabránit lidem v jízdě na kole do vězení a ven z něj a za nepřiměřené cílení na černochy. V posledních letech se federální a státní představitelé posunuli směrem k prevenci a léčbě. Některá města a místní samosprávy zahájily takzvané programy snižování škod, které se zaměřují na omezení přenosu viru a předávkování prostřednictvím propagace bezpečnějšího užívání drog . Kritici takových programů tvrdí, že dekriminalizace by vedla k vyšší míře užívání drog.

Prezident Barack Obama během svého funkčního období snížil tresty odnětí svobody pro stovky nenásilných drogových delikventů. Nepodařilo se mu však zajistit legislativu, která by zrušila povinné minimální tresty za federální drogové zločiny. Jeho administrativa také zřídila stovky nových protidrogových soudů, které podle zastánců představují účinnou alternativu k uvěznění. Protidrogové soudy, z nichž první byl zahájen v roce 1989 za vlády George HW Bushe, poskytují nenásilným delikventům alternativu k systému trestního soudnictví, který zahrnuje monitorovací a rehabilitační služby spíše než pobyt ve vězení. V roce 2016 Obama podepsal legislativu povolující více než 1 miliardu dolarů financování, převážně ve formě státních grantů , na rozšíření programů léčby a prevence opiátů.

V roce 2017 prezident Trump prohlásil epidemii za stav ohrožení veřejného zdraví, čímž uvolnil některé federální grantové prostředky pro státy, které by mohly směřovat ke krizi, a uvolnil omezení přístupu k léčbě. Mezitím prezidentská komise doporučila jiné politiky [PDF] pro boj s problémem opioidů. O rok později Trump podepsal zákon o podpoře pacientů a komunit, dvoustrannou legislativu zaměřenou mimo jiné na další rozšíření přístupu k léčbě závislosti a zvýšení výzkumu alternativních léků proti bolesti. Někteří pozorovatelé však tvrdí, že neposkytuje dostatek trvalého financování k potlačení krize.

Rok po nástupu do úřadu prezident Biden zveřejnil svou první Národní strategii kontroly drog [PDF], která upřednostňuje rozšíření přístupu k léčbě a intervencím na snižování škod, včetně používání naloxonu a testovacích proužků na drogy a omezení obchodu s drogami. Dříve jeho administrativa zmírnila omezení používání buprenorfinu, lékové léčby, která zmírňuje abstinenční příznaky, a tím snižuje riziko relapsů a předávkování.

Mnoho odborníků pracujících na tomto problému se domnívá, že vláda by měla nasměrovat více zdrojů na vzdělávání veřejnosti o rizicích. „Nemyslím si, že jsme udělali dost, pokud jde o informování lidí o nebezpečích – o spojitosti mezi léky na opiáty a heroinem a nelegálními drogami,“ řekla Brennanová. „Kdybychom udělali takovou informační kampaň, která byla tak úspěšná s tabákem, myslím, že bychom mohli vidět skvělé výsledky.“

Jak se jiné země vypořádaly se závislostí na opioidech?

Nizozemsko . Nizozemsko povoluje prodej a užívání malého množství konopí, aby uživatele odvedlo od takzvaných tvrdých drog [PDF], jako je kokain a heroin, a zavedlo politiku snižování škod. V 90. letech začala země nabízet heroin zdarma a míra vysoce rizikového nebo „problémového“ užívání se od roku 2002 snížila na polovinu na přibližně čtrnáct tisíc případů v roce 2012 , uvádí Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost, které odhaduje že se součet od té doby vyrovnal. Zastánci dekriminalizace poukazují na Nizozemsko, aby prokázalo, že tyto politiky fungují, i když kritici tvrdí, že organizovaný zločin nepotlačily .

Kanada . Uprostřed své vlastní opioidní krize povolila Kanada otevření kontrolovaných konzumních míst a uzavřela partnerství s Čínou, aby omezila toky fentanylu do země. Britská Kolumbie a Alberta, dvě z nejlidnatějších kanadských provincií, vyhlásily stav nouze pro veřejné zdraví a krizi, v tomto pořadí, čímž posílily financování léčby závislostí a zvýšily dostupnost drogy naloxon, která může v nouzových případech působit proti předávkování opiáty. Kromě toho v roce 2018 ministerstvo zdravotnictví vyzvalo výrobce a distributory léků, aby zastavili většinu marketingu a reklamy na opiáty. Úmrtí související s opiáty v zemi v roce 2019 mírně poklesla, ale – stejně jako ve Spojených státech – celkový počet vyskočil uprostřed pandemie v roce 2020 na více než šest tisíc.

Austrálie . Užívání heroinu v Austrálii po náhlém nedostatku této drogy v roce 2000 kleslo, ale nárůst užívání opioidů na předpis způsobil po roce 2006 více než dvojnásobek úmrtí souvisejících s opiáty . Země spustila celostátní elektronický systém pro sledování předepisování opioidů, ale státy a teritoria jsou individuálně zodpovědní za jeho implementaci a zavádění bylo pomalé. V roce 2018 vláda uzákonila zákaz volně prodejných léků proti bolesti obsahujících kodein, ale následující rok zaznamenala v celé zemi přibližně 1 100 úmrtí souvisejících s opioidy , na stejné úrovni jako v předchozích letech.

Portugalsko. Poté, co v 90. letech čelila intenzivní epidemii, která vedla k tomu, že Lisabon byl známý jako „hlavní město heroinu Evropy“, přijala tato země drogovou politiku na snižování škod , která dekriminalizovala držení narkotik pro osobní potřebu a zaměřila se na léčbu namísto věznění. Do roku 2018 mělo Portugalsko nejnižší míru úmrtí souvisejících s drogami v Evropě, přičemž počet uživatelů heroinu klesl ze zhruba sta tisíc lidí v roce 2001 na čtvrtinu.

Doporučené zdroje

Spisovatel Patrick Radden Keefe ve své knize Empire of Pain zaznamenává roli dynastie Sacklerových v opioidní krizi prostřednictvím marketingu OxyContin společnosti Purdue Pharma.

V této zprávě Brookings Institution [PDF] Vanda Felbab-Brown píše, že Čína zůstává hlavním zdrojem fentanylu ve Spojených státech, i když droga nepochází přímo odtud.

V podcastu The Dose od Commonwealth Fund odborníci diskutují o tom, jak pandemie COVID-19 zhoršila opioidní krizi .

Pro Scientific American Maia Szalavitz popisuje, jak selhalo úsilí amerických politiků o snížení lékařské nabídky opioidů.

V tomto díle z roku 2017 pro New Yorker se Margaret Talbotová zabývá užíváním opiátů v Západní Virginii , státě s největším počtem úmrtí na předávkování v té době.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , | Napsat komentář

Půda a zdroje na Madagaskaru: Odpor obyvatelstva proti nové chamtivosti

V listopadu 2008 společnost Daewoo Logistics oznámila, že v červenci podepsala memorandum o porozumění s madagaskarskou vládou, které umožnilo obhospodařovat 1,3 milionu hektarů orné půdy prostřednictvím dlouhodobého pronájmu na 99 let. Jižní Korea tedy měla produkovat kukuřici a palmový olej, aby uspokojila své potřeby na moři. Madagaskarské veřejné mínění vyjádřilo svou nespokojenost a projekt byl odložen. Poté však Daewoo a madagaskarské úřady učinily četná a protichůdná prohlášení 1 a od té doby jihokorejská nadnárodní korporace provozuje svou činnost prostřednictvím místního kandidáta. Případ Daewoo začal reprezentovat fenomén velkých akvizic zemědělské půdy v ovládaných zemích.

Labeta drobený dortLabeta drobený dort

zdroje na Madagaskaru

Podle skupiny na obranu madagaskarské země Collectif pour la défense des terres malgaches – Tany, která vznikla poté, co byly plány Daewoo zveřejněny, „několik velkých již probíhajících projektů ilustruje realitu zakázek, které kombinují drastické využití bohatství země. zahraničními investory s nevýznamným přínosem pro zemi a její obyvatelstvo“ 2 . Tyto neproniknutelné transakce se zmocňují komunit a jsou ve službách toho, co se zdá být agrárním neokolonialismem. Kromě toho budou se vší pravděpodobností také příležitostí, jak naplnit kapsy omezeného okruhu jednotlivců v nejvyšších sférách státu.

Od koloniální půdy a přidělování zdrojů k neokoloniální monopolizaci

Dominance finančního kapitálu nad Madagaskarem začala nespravedlivou smlouvou ze 17. prosince 1885, která ukončila první válku mezi Francií a Madagaskarem 3 . Anexe a „pacifikace“ byly následujícími fázemi procesu, který položil základy pro rozvoj tohoto hlavního města na přelomu 20. století, kdy poražené obyvatelstvo přihlíželo s rozšířeným nepřátelstvím.

Potřeba „zefektivnit“ koloniální vykořisťování se jasněji vynořila kolem let 1910-1920, protože stále více půdy bylo monopolizováno. Registrace půdy se stala povinnou v roce 1911 a byla velkým útokem proti vlastnictví založenému na liniích. Registrace učinila vlastnictví individuální a legitimizovala vymezení „kolonizačních parcel“. Potravinářské plodiny tak byly marginalizovány a omezeny na „domorodé rezervace“. Tento predátorský plán byl završen tím, že veškerá „neobdělávaná“ nebo „nezastavěná“ půda, půda pro tavy (obdělávání sekáním a vypalováním) nebo pro pastvu stád, se stala majetkem státu.

Pro madagaskarské farmáře byla tato koloniální monopolizace půdy vyvlastněním: proces registrace půdy zajistil kontrolu nad tanindrazanou farmářů, jejich pozemkovým majetkem, který „může být vlastněn pouze kolektivně – jus uti převažuje nad jus ab utendi“ 4 . Legitimní zvykové právo bylo „fenomenologické“ 5 , protože vlastnictví bylo vnímáno především jako „skutečnost“. V předkoloniálních madagaskarských společnostech nepatřila půda nikomu předtím, než ji „ekonomický ředitel“, kterým byl suverén, válečník a náboženský vůdce, dal k užívání konkrétní skupině 6 .

zdroje na Madagaskaru

Silný obraz spojený s viscerální vazbou Madagaskanů k tanindrazaně, zemi předků a také místu původu a/nebo společenského života, se rozvíjí již při narození člověka, protože jeho tavony – placenta – je pohřbena na země, která také přivítá mrtvého člověka. Osoba se pak stane razanou, předkem, který je „neviditelnou přítomností ve světě živých“. Tato připoutanost je základním kamenem opozice vůči prodeji nebo rozdávání půdy „cizincům“… cizím „utlačovatelům“, „predátorům“, kteří ve skutečnosti mohou být madagaskarskými nebo madagaskarskými státními příslušníky. Ostatně prvním slavným případem kontroverzního nákupu pozemků za posledních několik let byly v roce 2005 brutální policejní represe vůči obyvatelům Ankorondrano-Analavory (150 km od hlavního města). Protestovali proti jejich vystěhování; rekreační středisko měl postavit madagaskarský podnikatel. Výsledkem bylo, že obyvatelé byli vysídleni, vesnice zničena, lidé odsouzeni k trestu smrti (za „vraždu“ policisty), jiní dostali doživotí atd.7 .

Dopad neokoloniálních sazeb přidal k traumatu způsobenému koloniálním násilím a připravil Madagaskar na útok nadnárodního finančního kapitálu. Ztracená nezávislost v roce 1960 zachovala většinu již zavedeného systému nadvlády, nicméně od konce 60. let byl Madagaskar reorganizován neokoloniálním procesem. Za prvé, deklamační „revoluční“ režim využil lidových požadavků (národní nezávislost, madagaskanizace, decentralizace, pozemková reforma atd.) a uvedl je v omyl zavedením byrokratického socialismu, který připravil půdu pro liberalismus a plány strukturálních úprav, a nakonec státní bankrot 8. Posledních 25 let stále intenzivnějšího liberalismu a státního bankrotu vedlo k chaosu, který vede k „šťavnatým obchodům“ na úkor obyvatelstva.

Přehled

V datech zveřejněných 22. března 2012 nevládní organizace Grain identifikovala čtyři nové zahraniční investory, kteří monopolizují půdu 9 . V červnu 2013 nezávislá databáze Land Matrix identifikovala dvanáct zahraničních společností 10 . Platforma občanské společnosti SIF (Solidarité des intervenants du foncier – Solidarita hráčů na půdě) právě uvedla „některé případy, které ilustrují monopolizaci půdy na Madagaskaru“ 11 . Jiné společnosti byly zmíněny v jiných publikacích 12 .

V závislosti na případu se jedná o agrobyznys projekty pro energetické plodiny nebo pro vývoz potravin, nebo investice do těžebního průmyslu, do chráněných oblastí pro ochranu přírody nebo pro rozvoj turistické infrastruktury atd. V současné době je „cestovní mapa konce krize“ ze dne 20. ledna 2011 (bod 6) 13 brání přechodné vládě národní jednoty, aby se zavázala k novým dlouhodobým projektům: současné projekty nadnárodních společností na Madagaskaru obvykle fungují v rámci dlouhodobých pronájmů na různé doby trvání, na které se vztahují dohody o průzkumu, které někdy zákeřně ve výši kvazi operace.

vychazející sluníčko na Madagaskaru

Sousední komunity jsou rychle podvedeny a někdy se rozpadnou tváří v tvář velmi nerovnému poměru sil: málo nebo žádné konzultace, nesnesitelný tlak, sliby o rozdělení komunity atd. Například tradiční obyvatelé půdy na východě, kde 220 kilometrů potrubí bylo postaveno pro projekt Ambatovy těžby niklu a kobaltu společností Sherritt International 14 , bylo vystěhováno. V oblasti byly vyčerpány vodní a včelařské zdroje. Dalším příkladem je projekt ilmenitu, který provedla QMM Rio Tinto 15 v Taolagnaro (jihovýchodní konec ostrova). Vznikem a rozvojem společnosti utrpěly komunity, které žily v oblasti těžby nebo její bezprostřední blízkosti 16jak přišli o svou zemi a byli vysídleni. Některé komunity však v posledních dvou letech projevují odhodlaný odpor vůči QMM a místním úřadům při obraně svého území a své půdy, protože požadují spravedlivější odškodnění: důsledkem jsou pro ně právní problémy, represe a někdy i vězení 17 .

Vystěhování obyvatel žijících na vytoužených nebo zabraných pozemcích je zvláště nebezpečné pro malé rodinné potravinářské farmy, a tím i pro bezpečnost potravin v celém regionu nebo dokonce v zemi. Kijana, travnaté pastviny a/nebo stezky pro stáda v extenzivním chovu dobytka jsou umístěny mimo dosah. Okolní ekosystémy a hladiny podzemní vody jsou ohroženy těžbou některých nerostů 18 . Kulturní dědictví (náhrobky, tradiční místa uctívání) obyvatel žijících v těchto oblastech je někdy znevažováno nebo ničeno.

Úřední dokumenty a legitimní (zvykové) právo

Operace nadnárodních korporací na ostrově se uskutečňují díky liberálním mechanismům, které pro ně za posledních deset let vytvořily různé vlády a které k tomu byly dotlačeny mezinárodními finančními organizacemi. Stát uznává soukromé vlastnictví pouze tehdy, je-li podloženo oficiálními dokumenty: tím vytvořeným kolonizací nebo tím, které spravují komunální pozemkové úřady podle pozemkové reformy z roku 2005 (která je nyní prakticky pozastavena, protože mezinárodní dotace byly odebrány kvůli probíhající politické krize). Pouze zhruba 10 % pozemků má listiny: rodiny proto zažívají nejistotu, protože jejich pozemky by mohly být potenciálně přiděleny národním nebo zahraničním investorům.

Baobaby na Madagaskaru

Reforma z roku 2005, kterou prosazovaly sítě občanské společnosti s cílem postupně zajistit právo zemědělců obhospodařovat svou půdu, změnila domněnku vlastnictví státu (která připisovala půdu bez listiny veřejné doméně) na presumpci vlastnictví ve prospěch obyvatelé pozemku. I když tato reforma uznala práva záboru a užívání jako formu vlastnictví, podpořila decentralizaci správy půdy bez nároku na vlastnictví obcí („být blíže uživatelům“), uznala potřebu vypracovat místní plán držby půdy a udělil rozhodovací pravomoc („učinit, co je legitimní“), „místnímu uznávacímu výboru“ složenému ze starších vesnic, starosty a sousedů nevlastních pozemků, požadavek na vlastnictví půdy velmi chudými zemědělci – kteří jsou opatrný před jakoukoli matoucí pozemkovou politikou – nebyl masivní. Navíc,

Celkově tyto texty nezvýhodňují drobné zemědělce, kteří tvoří většinu populace. Touhu usnadnit nákup pozemků zahraničním investorům dokonce uvádí kontroverzní ústava z listopadu 2010 ve svém 1. článku: „Podmínky a podmínky prodeje pozemků nebo dlouhodobých pronájmů pozemků ve prospěch cizinců stanoví zákon. “.

Poplatky (tantiémy, daňové příjmy atd.) odváděné státu, krajům a obcím nejsou známy z důvodu neprůhlednosti této problematiky, která podněcuje podezření z korupce. „Některé smlouvy zmiňují kompenzace, jako je výstavba silnic, škol, studní, někdy zdravotnických zařízení, které investoři poskytují místo státu. V ostatních případech se nic nepíše a náhrady se dohodnou ústně s místními úřady! Kompenzace pro stát a obyvatelstvo musí být důkladně a konkrétně prozkoumány, aby se ověřil jejich dopad. Ve skutečnosti je to hlavní argument předložený úřady a přívrženci investorů, jejichž starostí není ani suverenita země, ani potravinová nezávislost budoucích madagaskarských generací. 19

Správa půdy jako běžné komodity

Současné množení konfliktů o půdu na Madagaskaru souvisí se skutečností, že farmářské komunity stále častěji odmítají odevzdat své přirozené území nadnárodním kapitalistickým zájmům, které popírají jejich samotnou existenci. Vážný odchod z madagaskarského chaosu nemůže nechat tyto komunity na vedlejší koleji. Zdá se, že platforma SIF tento prvek přiměřeně integrovala, protože navrhuje zřídit „komunikační a poradenský mechanismus pro velké investory pozemků“ s cílem „posílit transparentnost velkých akvizic pozemků: (…) povzbudit obyvatelstvo, aby přispělo k identifikaci a monitorování velkých pozemků. investice do pozemků; podporovat komunikaci mezi investory, ústřední a místní správou a obyvatelstvem;20 .

Fokonolona (místní tradiční místní komunity) vědí, jak realizovat madagaskarskou sekulární tradici sebeorganizace prostřednictvím dina (sociálních smluv), což může občanům pomoci bojovat, podporovat se a budovat společně. V několika regionech se dinas již používá, aby se zabránilo rozdělení komunit kvůli několika směšným výhodám, které slibují nadnárodní korporace. V této perspektivě může venkovské a příměstské územní plánování vycházet ze společné správy komunálního dědictví, které by vyčlenilo nezcizitelné společné prostory, které dosud nebyly definovány 21– pro bezpečnost potravin obyvatel, pro další rozvoj, pro zachování zdrojů a řízení pro budoucí generace. Legalizace vztahu mezi farmářskými komunitami a jejich přirozeným územím, který je mírovou alternativou současné katastrofy, bude mít smysl pouze tehdy, bude-li provedena na národní úrovni a bude stanovena zákonem republiky.

1 Srov. «L’approbation n’est pas encore efektivní», Madagascar Tribune, 14. ledna 2009.

terresmalgaches.info/spip.php?článek2

3 Boiteau P. (1958-1962): Contribution à l’histoire de la national malgache, Paříž, Editions sociales / Antananarivo, MCAR, 445 s.

4 Rakotondrabe DT (1980): Problèmes agraires, exploitation coloniale et évolution des sociétés malgaches dans le Nord-Ouest de 1910 à 1930, Antananarivo, Université de Madagascar, EESL, s.67.

5 Rarijaona R. (1967): Concept de propriété en droit foncier de Madagaskar, Paříž, Cujas, s.8.

6 Boiteau P. (1974): « Les Droits sur la terre dans la société malgache précoloniale. Příspěvek à l’étude du ‚mode de production asiatique‘ », v Centre d’études et de recherches marxistes, 1974, Sur le mode de production asiatique, Paříž, Editions sociales, s. 135-168.

www.afaspa.com/article.php3?id_article=213

8 Rabeherifara J.-C. (2010): « Madagaskar. Le socialisme ratsirakien entre illusions révolutionnaristes et réorganisation néocoloniale », v Arzalier F. (řed.) Expériences socialistes en Afrique. 1960-1990, Paříž, Le Temps des Cerises, s.180-207.

www.grain.org/fr/article/entries/4482-grain-publie-un-tableau-de-donnees-sur-plus-de-400-cas-d-accaparement-des-terres-dans-le-monde

10 landmatrix.org/get-the-detail/by-target-country/madagaskar/

11 www.farmlandgrab.org/post/view/22388 – Tento soupis uvádí „potomky kolonistů, kteří si nárokují půdu zabranou jejich předky“, dále italskou společnost Tozzy Green (jatropha), madagaskarskou společnost Bionnexx (artémisia), britsko-australskou společnost Kanadsko-madagaskarská společnost QMM, z níž 80 % patří Rio Tinto, čínská společnost Mainland Mining a australská společnost Toliara Sands (ilmenit).

12 Čínská společnost Wisco nebo Wuhan Iron and Steel Corporation (zlato), italská společnost Delta Petroli (jatropha), kanadsko-jihokorejsko-japonský společný podnik Sherritt International (kobalt a nikl), norská společnost Mada Woodland (zalesňování).

13 www.madagascar-tribune.com/Feuille-de-Route-Pour-la-Sortie-de ,15421.html

14 Les Amis de la Terre, Madagaskar, nouvel eldorado des compagnies minières et pétrolières, Francie, listopad 2012.

15 Jediný velký kontrakt podepsaný před současnou politickou krizí.

16 Voices of Change, nevládní organizace Andrews Lees Trust a Panos, Londýn.

17 Je veux ma part de terre – Madagaskar, dokumentární film Lamboleze Freda a Jean Marie Pernelle.

18 Jako jsou ohrožené vodní zdroje populací Mikea: srov. www.lexpressmada.com/5595/toliara-sands-madagascar/45509-les-ressources-en-eau-des-mikea-menacees.html

19 Midi-Madagasikara, 25. července 2013: www.midi-madagasikara.mg/economie/grandes-exploitations-faible-contreparties-des-occupations-foncieres-selon-la-sif .

20 sif-mada.mg/Land-Matrix-Madagaskar

21 terresmalgaches.info/spip.php?article61 a www.madagascar-tribune.com/Collectif-pour-la-Defense-des ,18263.html

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , | Napsat komentář