Není divu, že tolik Kanaďanů odešlo z politiky?
Nikdy není dobrý nápad plést si zemi s jakoukoli vládou, která ji v tuto chvíli špatně řídí.
Takže když někteří lidé říkají „Kanada je rozbitá“, určitě nemají na mysli samotnou zemi a zcela jistě ne její občany.
Obsah článku
Země, Kanada, její provincie, její regiony, města a obce jsou většinou tím, čím vždy byly. Obydlené laskavými a pracovitými občany, kteří se věnují tomu, čím se lidé vždy zabývají, starají se o své rodiny, vyměňují si snadné přátelství se svými sousedy a přáteli, dělají každodenní práce a užívají si každodenní radosti života na dobrém místě.
Proud života pod politikou, nebo možná lepší fráze mimo politiku, pokračuje jako vždy. Nezničeni hysterickými partyzánskými pohnutkami, lhostejní k hodinovým pocitům z Twitteru, potěšeni více klepáním na dveře od souseda, který si přišel popovídat nebo (jako je tomu u nás doma) doručením losího steaku, než nejnovější „odhalení“ skandálu nebo slibů z Ottawy, Washingtonu nebo St. John’s.
Velká část života, můžeme poděkovat mnoha bohům, existuje mimo spor stran, vzestup jedné nebo pád druhé. Podstata země leží hlouběji než pevné, předem vyslovené, „profesionálně“ doporučované hlasy toho, kdo je náhodou velí. Tyto životy existují mimo a nevšímají si těchto hlasů. Nepotřebují panely ani vědce (hodím se do stejného vědra), aby jim řekli, co se děje, jak reagovat na zprávy nebo co by měli cítit.
Nikdy není dobrý nápad plést si zemi s její vládou
Těmto pohledům se říká „body mluvení“. Mělo by být pod důstojností každého člověka zvoleného do veřejné funkce – což je čest, kterou si může nárokovat jen málokdo – přijmout scénář, soubor slov z nějakého „komunikačního obchodu“ a pak tento soubor slov vyslovit. To je souhlas být loutkou. A v Ottawě není žádný poslanec, který by kdy splnil slib, že se zaváže stát se dřevěnou panenkou. Jak legrační, když se tam pak dostanou, že tolik lidí přijímá struny a předem řízený pohyb svých rtů.
Je velmi dobrá otázka, proč více poslanců nestojí stranou od svých politických vůdců, proč v Dolní sněmovně panuje tak malá odchylka od stranických linií v otázkách plné důležitosti, od protestu v konvoji po skandál Mary Ng, ke kolapsu jakékoli rozumné efektivity na našich letištích… k množství nekompetencí a selhání administrativy, kterých jsme byli svědky v minulém roce.
Je to však tak, že toto je naše politika současnosti. O tom, co řeknou a co ne, rozhoduje „strana“, na které jsou poslanci, nikoli jejich nezávislá mysl. To není nedostatek liberálů, konzervativců nebo NDP. Prostupuje systémem.
Je to ve skutečnosti povaha hry. A nazvat to hrou odhaluje to, co si většina lidí myslí. A proč tolik lidí ve své mysli odešlo od politiky, od zpráv a od skutečné účasti na občanském životě. Viděli, že je to hra, hra, která existuje více pro hráče než pro publikum, která může a nabízí hráčům velkou výhodu a jejíž pravidla nejsou pravidly pro lidi v běžném životě. Není překvapením, že zájem nebo víra lidí v politiku je tak nízká.
Naše politika je pantomimou předem nastavených reakcí, předem nastavené kritiky a předem nastavené reportáže. Je to produkt řemesla profesionálů, najatých pro jejich (pochybné) schopnosti určovat názor nebo jej utvářet, pro jejich dovednosti hrát si v otázkách, aby rozdělili a inspirovali následovníky, motivované především k získání úřadu, než k odhodlání poctivá služba národu, který vedou.
A tak se stává, že lidé ve svém úplně normálním životě odcházejí od zpravodajství, sotva naslouchají tomu, co cítí a vědí, že je pouze „krmí“ oddanými Dolní sněmovny nebo těmi tribunami. médií, která si zřejmě pletla žurnalistiku s nedokonale maskovanými projekcemi svých vlastních předsudků, předsudků a kulturního vkusu.
Kanada není v žádném případě zlomená. Ale to, co jsem zde eufemisticky nazval, jeho systém řízení je rozbitý, a co je horší, možná už nelze vážně opravit.