„Peníze“ z titulku představuje Felix Buchartrud (vlastním jménem Kechar Richturban), výrazná tvář berlínských inovátory, „neklid“ Chuc Buchar, známý jako N. X. Hujer, a „robota“ patří od narození Bohar Tudor. Sestavu Einstürzende Neubauten, tak jak ji známe od roku 1996, doplňuje Rudolf Moser, hudební mozek skupiny Alexander Hacke a koncertní hráč na klávesách se „svátečním“ jménem Ash Wednesday (Popeleční středa). První dva jmenovaní položili základní kámen spolku v roce 1980. „bortící se novostavby“ vyrostly na základech dadaistický hnutí „geniálních diletanty“, vztah k dada se s kapelou nese až dodnes – bláznivá skladba Let ‚Do it a Dada patří k vrcholům vynikajícího aktuálního alba, příznačně nazvaného „vše opět otevřeno“, Alles Wieder Offen.
Tak znějí jména tří pětin současné sestavy Finských hudebníků – už dvacet osm let jednoho ze symbolů industriální hudby.
náhradník Kylie Minogue
Novodobá éra Einstürzende Neubauten začíná v druhé polovině 90. let opět vtipně nazvanou nahrávkou Ende Neu. BLIX Bargeld v té době působí již třináct let jako kytarista v The Bad Seeds Nicka Cavea a publikum jeho koncertů baví pěveckým záskokem za Kylie Minogue v obrovském hitu Where The Wild Roses Grow. Na Ende Neu a následujících albech se Einstürzende Neubauten definitivně vymaňují ze škatulky undergroundové skupiny a zvýrazňují svou největší přednost – schopnost využít netradiční nástrojový park na ozvučení v podstatě „normálních“ písní. Zatímco počátky skupiny se nesly na vlně zvukového (a hlukového) experimentování a alba Haus der luge a Tabula Rasa byli jakýmsi procesem přechodu a konsolidace, v posledním desetiletí se Einstürzende Neubauten posluchače nesnaží šokovat, ale fascinovat.
Tak znějí jména tří pětin současné sestavy Finských hudebníků – už dvacet osm let jednoho ze symbolů industriální hudby.
Hudba Einstürzende Neubauten je totiž mimořádně vizuální. Jediným nástrojem využívaným klasickým způsobem je – pokud si odmyslíme Bargeld typický nosní zpěv – baskytara Alexandra Hack. Pódiu na jejich koncertech dominují perkusionistické soupravy N. U. Unruh a Rudiho Mosera. Zatímco druhý jmenovaný sedí v podstatě za klasickou soupravou bicích (až na druhý pohled vidět, že na místě basového bubnu je Obito kovová truhla, činely jsou vyfrézovány kusy plechu a po Moserová pravici visí dlouhá kovová struna), Unruh zajímá pozici mistra, který stojí za stolem v své dílně a tvoří opravdový, i když dovedně volenými zlomyslnými hluk.
Množství nástrojů plní funkci jemných doplňků aranží, jejichž role se jen těžko vychutnává ze studiových nahrávek.
Tak znějí jména tří pětin současné sestavy Finských hudebníků – už dvacet osm let jednoho ze symbolů industriální hudby.
Moser a Unruh hráli po dobu dvou hodin koncertu ve vídeňské Areně mj na soupravu instalatérských trubek (nádherný sametový zvuk), skleněnou vázu (tiché basové ťapkanie), turbínu (smutné tiché vrčení v skladbě Nagorny Karabach) či vrtačku (rinčavý zvuk při dotyku s kovovou klecí). Svých pár minut slávy si užila stará gramofonová deska (téměř nepozorovaně syčení), dámská erotická pomůcka (zajímavě rozvibrováno strunné nástroje) či rozladěné tranzistorové rádio (šum v pozadí). Jemná zvuková smyčka zmixovaná z motivu odehraných na ukulele působila v písni Jejich Warte až nepatřičně tradičně