Příčiny druhé světové války
Po skončení první světové války se politicko-mocenská situace ve světě a hlavně v Evropě radikálně změnila. Zanikly staré státy jako Rakousko-Uhersko či Osmanská říše a na jejich místo nastoupili nové země: Maďarsko, Česko-Slovensko, Turecko či Jugoslávie. Brzy po válce také začal vznikat za mimořádně krvavých okolností Sovětský svaz.
Německo, jako hlavní agresor první světové války, bylo přinuceno podepsat Versailleskou mírovou smlouvu a platit vysoké reparace zemím, kterým způsobilo v první světové válce největší ztráty. Versailleská smlouva však neuspokojovala nikoho. Japonsko se cítilo odstrčeno i když vzhledem k podílu ve válce mělo z ní největší zisky. Italové měli přehnané požadavky, za kterými se skrývaly neuspokojené imperiální ambice a tak i oni odcházeli nespokojeni. Velká Británie byla válkou citelně oslabena, ztratila i tradiční postavení největší námořní velmoci na světě a navíc se stala obrovským dlužníkem Spojených států. Oporou Versailleské systému mělo být Francie, ale během meziválečného období v zemi se nenašel ani jeden politik, který by měl dost odvahy na to, aby předstoupil s koncepcí moderní mohutné armády. Namísto toho Francie začalo budovat Maginotova linie, čímž vlastně pohřbilo naděje v případné válce proti Německu.
Evropa byla po první světové válce téměř čistě demokratickým kontinentem, ale radikální politické směry jako fašismus a komunismus se velmi rychle rozšiřovaly ze svých mateřských zemí, Itálie a Sovětského svazu, i do okolních zemí. Demokratizace se tedy brzy vytratila a těsně před vypuknutím druhé světové války bylo Česko-Slovensko jediným státem střední Evropy, který setrval v nastoupené cestě demokracie. Důvodem, proč se extremistické politické směry jako fašismus a komunismus tak snadno prosazovali v zemích Evropy, byla zejména chudoba. Situace se ještě rapidně zhoršila v roce 1929, kdy vypukla světová hospodářská krize. V té době už v Itálii sedm let vládli fašisté v čele s Benitem Mussolinim a v roce 1933 se v Německu dostal k moci nacistický politik Adolf Hitler.
Hitler od počátku kritizoval nespravedlnost Versailleské smlouvy, a to spolu se sociálním manipulováním a antisemitismem bylo základem ideologické a propagandistické kampaně jeho strany NSDAP. Postupně když Hitler viděl, co všechno si může vůči demokratickému Anglii a Francii dovolit, přicházel stále s novými a novými požadavky. Hitler chtěl získat prostor pro Němce, který se měl nacházet v Evropě a Němci k němu měli přijít na úkor „méněcenných východních národů“ jak byly Slované. Úspěšně využil slabost Velké Británie a Francie díky politice appeasementu. Německo vystoupilo ze Společnosti národů a na jaře 1935 obnovilo brannou povinosť a vojenské letectvo. Tím prakticky vypovědělo Versailleskou smlouvu. V únoru 1936 Německo obsadilo demilitarizovanou zónu v Porýní. Tolerován byl i anšlus Rakouska v roce 1938. Vrchol tato politika dosáhla v září 1938, kdy vedla až k podepsání Mnichovské dohody, kde západní mocnosti opět ustoupily Hitlerovi a súshlasili s odrhnutím Sudet od Československa a jejich připojení k Německu.
předehra války
Začátkem roku 1939 se vystupňovala propagandistická kampaň kolem německého nároku o polské město Gdaňsk. Německo se zatím snažilo získat Polsko, přesto, že již v dubnu začalo připravovat vojenský plán útoku. Po rozbití Československa si západní mocnosti uvědomovali, že další agresivní krok nacistického Německa může snadno vést k válce. Britský premiér Chamberlain proto 31. března prohlásil, že v případě ohrožení Polska, přijde mu Velká Británie a Francie na pomoc, pokud se bude bránit. Hitlera tento postup nijak neodradil od jeho plánů. Vypověděl námořní dohodu s Británií a 28. dubna 1939 i smlouvu o neutralitě s Polskem z roku 1934. Následující události výrazně ovlivnily postoj Sovětského svazu. Ten hrál v té době dvojí hru. Na jedné straně pokračoval v jednáních se západními mocnostmi, na druhé sondoval německé záměry. Pro Stalina se jako atraktivnější zdála dohoda s Hitlerem. Umožnila by mu podílet se na rozbití Polska, a jeho (už čtvrtém) dělení. Tato vypočítavost nakonec převážila i nad ideologickými překážkami spojenectví dvou úhlavních nepřátel.
Dne 23. srpna 1939 tak byla v Moskvě podepsána dohoda ministry zahraničí obou států, tedy Vjačeslavem Molotovem a Joachimem von Ribbentropem. Tato smlouva bývá často označována jako „pakt o vzájemném neútočení“, víceméně klíčovými body smlouvy bylo právě rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě. Bylo ujednáno, že v Pobaltí připadne Sovětskému svazu Lotyšsko, Estonsko a Finsko a že hranici v Polsku budou tvořit řeky Nisa, Visla a Sau. Německu měl Případy zbytek Polska a Litva. Mělo se také vzdát vlivu v jihovýchodní Evropě. Naopak Stalin si ještě pojistil vliv v Besarábii.
První fáze války
Hitler po úspěšném připojení Rakouska, Sudet a obsazení zbytku českého území, prohlašoval nárok na připojení se Němců žijících v zahraničí k jeho říši. Jeho požadavky se týkaly zejména svobodného města Gdaňsk, rovněž požadoval od Polska spojení přes tzv. Gdańsk koridor do Východního Pruska. S tím, že tyto komunikace by spadaly pod Německou říši, čímž by bylo Polsko v podstatě odděleny od Baltského moře. Takové požadavky ovšem polská strana odmítla, spoléhající se na záruky západních mocností pro případ konfliktu s Německem. Co nezískal Hitler vyjednáváním, to měl získat vojenskou silou.
Za začátek druhé světové války považujeme 1. září 1939, kdy přesně v 4:45 ranního času Německou uskutečnilo vojenský vpád do Polska. Tento útok byl reakcí na údajné přepadení německého vysílače v Gliwicích (Gleiwitz). Ve skutečnosti se však jednalo o příslušníky německé zpravodajské služby, který byly převlečený do polských uniforem. Tímto okamžikem začalo Německo se svou bleskovou válkou, rychlým tažením proti Polsku podle plánu Fall Weiß.
Francie a Velká Británie se tentokrát nedodržovali formálním protestům, jak tomu bylo v případě Československa, ale 3. září 1939 vypovídali Německu válku. Francouzská armáda obsadila Maginotova linie a britská armáda vyslala na kontinent k podpoře Francie expediční sbor. Spojenci se rovněž rozhodli k blokádě Německa. Neodhodlali se však k žádným významnějším ofenzivním krokem na pomoc bojujícímu Polsku. Jejich činnost měla spíše propagandistický než vojenský charakter (shazování letáků nad územím Německa). Důvodů pro takový postup bylo více. Hlavním problémem byla nepřipravenost na válku, a také to, že neměli pro ofenzivně vedení války. Jejich představitelé stále hloupě doufali, že příjmu Němců k dohodě.
Německá armáda předešlo ohrožení na západě, postupovala do polského vnitrozemí s využitím moderního způsobu boje, který vycházel ze spolupráce mohutného letectví a silných tankových sborů, kterým nemohla slabě vyzbrojená polská armáda vzdorovat, i přes hrdinný boj polských vojáků, Němci nasadili do boje proti Polsku 2000 letadel , kdežto Polsko mělo k dispozici nějakých 400, z nichž většina byla starších typů. Víceméně Němci utrpěli větší ztráty letadel jako Poláci. Varšava padla 28. září 1939. To už ale nebyli němečtí vojáci jedinný příslušníky cizí armády, která se na polském území vyskytovala. Předtím 17. září 1939 spustil útok na Polsko také Sovětský svaz, který podle tajných dodatků paktu o neútočení, obsadil východní část Polska. Pod tíhou dvou okupovačných armád a pádu hlavního města Polsko kapitulovalo a jeho území bylo rozděleno na tři části – východní část se stala součástí Sovětského svazu, západní část se stala součástí Německé říše (probíhala zde germanizace, čili osidlování německými obyvateli a ponemčovanie) a střední část , tzv. generální gubernát s centrem v Krakově, která byla také pod německou nadvládou. Polsko bylo vnímáno jako kolonie, jeho obyvtelia, kteří podle nacistické teorie spadaly do kategorie méněcenných podlidem, potom jako zdroj levné pracovní síly. Polští Židé začali být vaháňaný do Německem okupovaného generálního gubernátu, kde byly shromažďování v ghettu. Útoku na Polsko se rovněž zúčastnili německé straně vojáci Slovenského státu, který se dobrovolně připojil bez vyzvání ze strany Německa.
zimní válka
Politika Sovětského svazu diktována Stalinem měla za cíl rozšíření sovětského impéria. Do Sovětského území byla připojena východní část Polska, v červnu 1940 byla násilně připojena i Litva, Estonsko a Lotyšsko. Sovětský svaz připojil ke svému území na základě „svobodné dohody“ s rumunskou vládou také území Besarábie a Severní Bukoviny.
Víceméně první země, která odmítla tuto formu nátlaku, bylo Finsko. Sověti se snažili od Finska získat území blízko Leningradu v oblasti Karelské šíje (v požadovaném území se nacházelo druhé největší město Finska a Mannerhaimova linie) a výměnou za ni nabízeli území v severní části hranic Finska a SSSR. Dále chtěli vytvořit námořní základnu na poloostrově Hanko. Na tyto požadavky Finsko nepřistoupilo. Na to měl Sovětský svaz samozřejmě okamžitou odpověď – armádu. A tak se 30. listopadu 1939 začala sovětsko-finská (tzv. Zimní) válka. Sovětské velení plánovalo tažení ve stylu německého blitzkriegu. Sovětští vojáci však nebyli na takovou válku připraveni ani vybavení. V důsledku statečného odporu Finsku vojáků, který se opíral o opevněnou Mannerhaimovu linii a nepříznivé počasí byla první část války pro SSSR neúspěšná. Protože sovětští vojáci nebyli vybaveni pro boj v zimě, přičemž často vedly boje v arktických podmínkách. Sovětské velení proto muselo nasadit značnou převahu ve všech druzích zbraní, aby nakonec za cenu značných ztrát, přiměly Finů k míru. Během války přikročili Sověti řady věcí známým až z pozdější fázi války, jako jsou např. nálety sovětského letectva na finské města. Mírem získali Sověti oblast Karelské šíje, ale vytvořili si z Finska nepřátel získat zpět to, co mu bylo odňato.
Důsledkem války byly do značné míry podceňovány schopnosti rudé armády v zahraničí. Válka vedená často v extrémních zimních podmínkách donutila Sovětů připravit se na tento typ boje, což poučné v pozdějších fázích války. Reakcí sovětského útoku na Finsko bylo jeho vyloučení ze Společnosti národů ještě v prosinci roku 1939.