Pozadí katalánské krize
Pozadí katalánské krize
Barcelona demonstrace 2010
Zásah španělského ústavního soudu, který okres návrh rozšířené katalánské autonomie, vyvolal již v létě 2010 první z milionových demonstrací v centru Barcelony. A tak nastartoval příběh, který všichni nyní již poměrně dobře známe a který v těchto dnech kulminuje.
Barcelona, 1. říjen 2017
Je cosi před osmou a v ulicích barcelonské čtvrti Gràcia panuje na nedělní ráno neobvyklý ruch. Jemně poprchávat, ale na každém kroku setkávám dalších a dalších spoluputníků. Před hrstkou otevřených kavárniček se tvoří řady, které jsou zcela miniaturní oproti těm, které se již několik hodin formují před místními školami, co se mají o hodinu proměnit na volební místnosti.
Menší úsek ulice Gran de Gràcia v blízkosti stanice metra Fontana ucpal dav několika stovek lidí, který se vždy neochotně rozestoupí před blížícím se vozidlem – provoz v neděli ráno nebývá hustá, a tak se ani pro velký shluk lidí nikdo nepokoušel zastavit dopravu. Katalánská policie má nakonec úplně jiné starosti – do šesté hodiny ranní měla zajistit a zapečetit většinu potenciálních volebních místností.
Tisíce Katalánců však poslední zářijovou noc namísto v postelích strávili na náhle pořádaných dnech otevřených dveří škol ve svém okolí. Úloha zněla jasně – pokud na místě bude více než 30 lidí, policie školu neuzavře.
Přesně o osmé hodině obrovský reproduktor na balkoně jedné ze škol stovkám lidí na Gran de Gràcia přenáší hlas zástupce katalánské vlády, která oznamuje poslední organizační změny v plánovaném referendu. Pro policejní zásahy z předchozích dnů některé z místností neotevřou, proto byl v poslední chvíli aktivován univerzální voličský seznam – každý tak může volit v jakékoliv z více než 2 tisíc volebních místností. V době, kdy už téměř každý z nás má v kapse inteligentní telefon s nonstop internetem, celá scéna vlastně působí neskutečně analogicky.
Gran de Gràci
Ale stát se může cokoliv, nikdo nepochybuje o tom, že španělská vláda se bude do poslední chvíle snažit zabránit řízení referenda.
Reproduktor se odmlčí a dav několikrát zaskanduje: „Budeme volit!“ Odpustím si ono klišé o revoluční náladě, ale faktem je, že v tvářích obyvatel Grace se zračí nepopsatelný výraz radosti a odhodlání. S tímto konstatováním jejich opouštím a mířím domů, sledovat přímý přenos katalánské televize …
Je 9.09 h. Zpravodaj katalánské TV3 se právě hlásí ze Sant Julià de Ramis, vesnice, v níž měl zakrátko volit katalánský premiér Carles Puigdemont. Několik desítek těžkooděnců španělské Guardia Civil právě tříští sklo vstupních dveří do školní budovy. Kdokoliv se jim staví do cesty, okamžitě končí na zemi nebo s otiskem obušku na zádech.
Jiná kamera mezitím sleduje člena volební komise, jak utíká schovat urnu, ve které už jsou vloženy první hlasovací obálky. Po chvíli přicházejí do redakce záběry policejních zásahů z dalších míst Katalánska. Začíná téct krev a celý svět to vidí. Španělská vláda právě rozehrála náročnou šachovou partii …
Zrod katalánské identity
Katalánska touha po nezávislosti přitom není ničím novým pod sluncem, proto na její lepší pochopení musíme zamířit hluboko do historie. Katalánci svou národní identitu odvozují od souboru několika menších hrabství, které v průběhu 9. století vznikly na periferii Franské říše, přičemž nejdůležitějším z nich bylo již od počátku právě barcelonské, které později pohltilo i ty okolní.
Barcelonští hrabata byly sice původně podřízení Francké králi, přesto od konce 10. století neměl tento panovník na periferii v závětří Pyrenejí už žádný vliv. Právě o této době hovoří moderní historiografie jako o faktickém osamostatnění Katalánska, přestože vysloveně formálně se nároků na katalánské území zřekne tehdy už francouzský král až v polovině 13. století.
Barcelonské hrabství bylo tehdy součástí většího státního celku známého jako Aragonská koruna. Tento fakt často zneužívají stoupenci španělské jednoty v tom smyslu, že Katalánsko samostatně nikdy neexistovalo, přesto je třeba zdůraznit, že tomuto státnímu útvaru až do roku 1410 vládli právě zástupci barcelonské dynastie.
Panovníci z jediného rodu tak území dnešního Katalánska ovládali nepřetržitě více než pět století a zároveň svou říši dokázali rozšířit i do dalších koutů poloostrova i části Středozemního moře. A právě to je důvodem, proč se dnes po katalánsky mluví i v okolí Valencie, na Baleárských ostrovech či ve městě Alghero na ostrově Sardinie.
O část své suverenity Katalánci přišly až v průběhu 15. století, kdy se po vymření barcelonské dynastie aragonský trůn ocitl v rukou člena kastilské královské rodiny. A za definitivní zrod Španělska v dnešní podobě můžeme považovat sňatek tzv. katolických králů, který kastilské a Aragonie državy federativní spojil pod osobu jediného panovníka. Tehdy se Katalánsko opět ocitlo na periferii většího státního celku, ačkoli obě království si i nadále zachovávaly řadu vlastních privilegií (měna, jazyk, cla).
Proud dějinných událostí později Aragonské koruně nabídl hned dvakrát příležitost na odluku od Kastilie (poprvé v polovině 17. století, podruhé na počátku 18. století). Přesto jakékoliv katalánské aspirace byly potlačeny krutou porážkou na konci války o španělské dědictví 11. září 1714. Ve hře velmocí se tehdy v touze po samostatnosti Katalánsko přidalo na nesprávnou stranu a nakonec se právě rok 1714 stal symbolem definitivního úpadku katalánštiny, zrušení jakýchkoliv zemských institucí a násilné integrace Katalánska do Španělského království.
Vznik politického katalanizmu
Tragédie roku 1714 stála paradoxně u zrodu jednoho ze zásadních důvodů aktuální katalánské touhy po nezávislosti. Do konce 18. století a prakticky celé 19. století totiž obyvatelé malého regionu pod Pyrenejemi koncentrovaly všechen svůj zápal do ohromné ekonomické prosperity. Díky příznivé geografické poloze bylo Katalánsko vždy mnohem více spjaty se zbytkem Evropy, a tak právě tudy na Pyrenejský poloostrov proudil veškerý evropský pokrok. To Katalánci umně využili a zejména v druhé polovině 19. století se z oblasti stalo skutečné průmyslové centrum jihu Evropy.
Ideály romantismu ostatně již v první polovině 19. století, podobně jako tomu bylo v případě Česka a Slovenska, vzbudily v Katalánci potřebu obrození národní kultury. Po klasické úvodní fázi, v níž bylo třeba po několika stoletích obnovit nejprve katalánskou literaturu, se ke slovu dostal i politický rozměr národního obrození.
Ačkoli původně byl politický katalanizmus jen velmi okrajovou záležitostí – pro místní buržoazii představoval myšlenky příliš radikální, zatímco pro dělníky naopak nebyl dostatečně revoluční – po velké španělské krizi v roce 1898, kdy bývalé impérium přišlo o poslední zámořské kolonie, se k myšlence větší katalánské autonomie postupně přiklonila právě Barceloně smetánka. První větší úspěch dosáhl politický katalanizmus symbolicky dvě stě let po smolný 11. září 1714.
Vznik čistě administrativní instituce Mancomunitat (1914) byl předzvěstí budoucích snah o návrat co nejširší autonomie regionu.
V bouřlivých 30. letech 20. století se Katalánsko – pokaždé v zajetí oslavné demokratické euforie – pokusilo dvakrát vyhlásit nezávislost, ačkoli v obou případech tak udělalo spíše v očekávání vzniku federativního Španělska. Ani tehdy tedy ještě nemůžeme hovořit vyloženě o touze po absolutní nezávislosti. Stoupenci politického katalanizmu prvních dekád 20. století totiž prakticky neopouštěli myšlenkový rámec autonomního Katalánska v rámci federativní uspořádaného Španělska.
Nedokonalý přechod k demokracii
Následují dobře známé dějinné fakta. Španělsku občanskou válku (1936 – 1939) následoval čtyřicetiletý diktátorský režim pod taktovkou generála Franka, jehož první obětí se staly všechny katalánské instituce a plošnému zákazu – zejména v prvních letech režimu – se nevyhnuly žádné projevy jiné než španělské identity.
Když po diktátorovým smrti roku 1975 Španělsko nastoupilo trnitou cestu demokracie, jedním z cílů nově koncipované ústavy (1978) měla být i snaha o maximální respekt vůči regionální rozmanitosti krajiny, ale vždy pod podmínkou jednoty státu.
Tento respekt měl být promítnut do vytvoření nižších správních jednotek. No to, co mělo původně respektovat zejména historické regiony, se vzápětí přeměnilo v koncept tzv. café pára todos ( „káva pro všechny“). A tak se Španělsko rozdělilo do sedmnácti autonomních regionů s více či méně podobnými pravomocemi.
Už na konci 80. let v Katalánsku probíhaly diskuse o neefektivnosti takového rozdělení a o potřebě reformy autonomního statutu, který v každém z těchto sedmnácti případů představuje jakousi regionální ústavu.
Soukromá válka Lidové strany
Ačkoli mnozí podléhají tendenci připisovat dnešní bouřlivou politickou situaci výhradně ekonomickým motivem a situovat ji pouze do aktuální dekády, mnohem přesněji, byť politicky méně korektní, je vnímat situaci, která vznikla do jisté míry jako „soukromý konflikt“ mezi Katalánském a španělskou Lidovou stranou (PP ).
Lidová strana se ve Španělsku dostala k moci v roce 1996, kdy premiér Aznar na voličů zapůsobil odvěkým klišé o jednotném a silném Španělsku. V Katalánsku tuto ideu materialismu zablokováním jakýchkoliv debat o reformě autonomního statutu, neboť místní odnoži Lidové strany se v letech 1999-2003 poštěstilo být klíčovým koaličním partnerem v tehdejší katalánské regionální vládě.
Velkou změnu přinesl rok 2003, kdy Katalánsko nečekaně ovládla levicová trojkoalice na čele s katalánskou pobočkou socialistů (PSC-PSOE). Klíčovým koaličním partnerem socialistů byla Katalánska republikánská levice (ERC), která se od znovuzavedení demokracie ve Španělsku vždy profilovala jako jediná strana podporující katalánskou nezávislost.
V té chvíli samozřejmě debata o podstatném vylepšení autonomního statutu z roku 1979 nabrala na obrátkách, přičemž výrazně tomu napomohlo i střídání stráží v Madridu, kde po tragických teroristických útocích z 11. března 2004 vystřídaly Lidovou stranu při vládním kormidla právě socialisté.
Po dlouhém handrkování a nekonečných ústupcích zejména z katalánské strany spatřil konečně v létě 2006 světlo světa nový katalánský autonomní statut, který sice ani zdaleka nenaplňoval všechny katalánské ambice av praxi se vlastně mnohem od toho předchozího nelišil, ale svou legitimitu si vybojoval právě v nekonečné spirále schvalovacích procesů – jeho konečné bylo schváleno katalánským i španělským parlamenty a nakonec Katalánci posvěcené iv referendu (i když při tristní účasti necelých 49 procent voličů).
Tento fakt je nesmírně důležitý, neboť ústavnejšiu a demokratičtější cestu španělského právního státu už onen statut absolvovat nemohl.
Přesto Lidová strana, která se od samého počátku stavěla proti jakékoliv reformě, odmítla uznat porážku a celý dokument dala okamžitě na španělský ústavní soud. Úspěšnými sekundanty pro ni v tom bylo i několik dalších regionů, které Katalánsku těch pár nově nabytých pravomocí jednoduše záviděli.
Po čtyřech (!) Letech zkoumání nakonec v červnu 2010 ústavní soud katalánský autonomní statut dodatečně přeškrtnout – jako protiústavní zrušil 14 článků a další třicítku reinterpretuje (zejména v oblasti národní identity, jazykové a fiskální politiky, vzdělávání či soudnictví).
V praxi se tedy současný, několikrát na kost ohlodaných katalánský statut příliš neliší od toho postfrankistického z roku 1979. Zásah ústavního soudu vyvolal již v létě 2010 první z milionových demonstrací v centru Barcelony, a tak nastartoval příběh, který všichni nyní již poměrně dobře známe a který v těchto dnech kulminuje.
Iluze nebo peníze?
Současná katalánská krize má zcela očividné historické pozadí, které by zejména nám ve středu Evropy nemělo být lhostejné. Trochu nadneseně si můžeme říci, že Katalánsko zkrátka nemělo to „štěstí“ účastnit se první světové válce – možná by si už tehdy vybojovalo právo na sebeurčení av jeho dějinách by dnes pojem „autonomní statut“ vůbec neexistoval. Přesto pravda je i to, že ještě před deseti lety bylo mezi obyvateli Katalánska jen kolem 15 procent stoupenců skutečné nezávislosti.
A právě až rozhodnutí ústavního soudu z roku 2010, následné tvrdé dopady ekonomické krize a absolutní neochota vládnoucí Lidové strany jednat o změně katalánských financí, způsobily, že počet stoupenců odtržení od Španělska v průběhu několika málo let prudce vzrostl až na 50 procent voličů. V tomto ohledu tedy čísla nelžou – neoddiskutovatelná masivní podpora nezávislosti posledních let je skutečně záležitostí peněz.
Roberto a Rocío pocházejí z Bolívie. V Katalánsku žijí od roku 2009, mezitím získali španělské občanství a před dvěma lety se jim zde narodila dcera. Podobně jako mnoho dalších přistěhovalců z Latinské Ameriky nebyly ani oni nacionalistickému tónu katalánských stran příliš nakloněni, přesto zkušenosti z posledních let života v Barceloně jejich názor jaksi upravili, jak potvrzuje Roberto: „Ve srovnání se zbytkem Španělska jsou tu vyšší daně, život je o dost dražší, ale místní infrastruktura tomu neodpovídá. Teprve když tu opravdu žijete, pochopíte nespravedlnost současného přerozdělování financí.
I když zpočátku jsem měl na pohovorech problém s přehnaným důrazem na katalánštinu a dodnes mi místní jazyková politika a přehnaný nacionalismus dost překážejí, ale z čistě finančního pohledu by se v Katalánsku žilo mnohem lépe, kdyby se všechny vybrané daně mohly využít pouze zde. Takže v referendu jsem hlasoval pro nezávislost. “
Na druhé straně pro někoho může být i nadále nadevše právě otázka národní hrdosti. Dodnes si vzpomínám na taxikáře, který mě jednou vezl z letiště do centra Barcelony. Nechtěl totiž nastartovat motor, dokud jsem mu cílovou adresu nezopakoval do puntíku přesně španělsky. V průběhu cesty se pak nadšeně rozpovídal o tom, že je sice z Andalusie, ale v Katalánsku žije již více než 40 let. Ve svém taxíku však evidentně nesnesl jediné slůvko v katalánštině. Jak se k referendu asi postavil právě on?
taktické vyčkávání
Obě znesvářené strany nyní stojí nad propastí. Současná katalánská vláda z politického pohledu už nemá kam ustoupit, což vykresluje i ono nejasné a polovičaté úterní prohlášení nezávislosti, jehož účinnost byla okamžitě pozastavena hned následující větou. Ani snaha vtáhnout do konfliktu Evropskou unii zatím nemá kýžený ohlas.
Z čistě pragmatického hlediska by se nyní představitelé katalánské vlády nejdříve uspokojili i se ziskem tzv. Ekonomického koncertu (jaký panuje v Baskicku či navařit) a dalšího nezasahování centrální vlády zejména do kulturní a jazykové politiky regionu. Protože na rozdíl od toho, jak se celý příběh snaží prezentovat španělská média, drtivá většina Katalánců necítí k Španělsku „nenávist“ a nemá dokonce ani přehnanou touhu vytvořit nový stát, ale v tom současném si chce obhájit úplnou ekonomickou a kulturní autonomii.
Koneckonců právě Katalánci jsou na poloostrově známí svým pragmatismem, a to zejména ve vztahu k penězům. Dejte tedy Katalánsku možnost spravovat si své peníze a neposílat do Madridu každý rok až 15 miliard eur, které se do regionu už nikdy nevrátí, a milionové demonstrace za nezávislost se ze dne na den nejprve zmenší o polovinu. Pokud tedy Rajoy svojí politikou posledních dnů nevyrobil další statisíce stoupenců nezávislosti z přesvědčení.
V každém případě právě pro finanční rozměr celého konfliktu nemůže ustoupit ani centrální vláda. I když přímo to nikdo v Madridu nepřizná, poskytnout Katalánsku tzv. Ekonomický koncert v baskické podobě by z čistě ekonomického pohledu znamenalo totéž, co přijetí katalánské nezávislosti. Ba co víc, v případě nezávislosti by Katalánci od Španělska pravděpodobně probrali alespoň část jeho dluhů …
Momentálně se nacházíme ve fázi taktického vyčkávání – obě strany se snaží své kroky vyměřovat s maximální precizností, ale výrazný posun můžeme očekávat již následující týden, kdy se obě vlády vrátí na barikády. Zatím jen na ty pomyslné.