Katalánci žijí se Španěly více než pět století. Proč je problém právě teď?

Katalánci chtěli původně jen autonomii. Trpělivost jim došla až s novou španělskou vládou

Katalánci jsou národ s historií státnosti starší než tisíc let. A přece museli vydržet staletí v pozici občanů druhé kategorie.

Jejich boj za nezávislost je mnohem starší než myšlenka víkendového referenda, i když ještě před deseti lety se o katalánské otázce velmi nemluvilo.

Mnohem více pozornosti poutaly vždy Baskové, kteří rovněž žádali nezávislost. Katalánci zpravidla nepoužívali násilí. I díky tomu bylo ještě před několika lety spojení Španělska a Katalánska téměř bezproblémové.

Alespoň pro většinu obyvatel obou stran.

Jdu na záchod, tedy na Filipa

Katalánci dodnes říkají, že jsou ve skutečnosti starším národem jako Španělé, jejich první stát pochází ještě z roku 988.

Nebýt manželství Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského z konce 15. století, tyto země by se možná nikdy nespojily. Právě spojením jejich království vznikl státní útvar, který dnes známe jako Španělské království.

Katalánsko tehdy spadalo pod Aragonii korunu a obě části se v novém státě spravovali rovnocenně. To platilo až do 11. září 1714. Toto datum si Katalánci dodnes připomínají jako den, kdy ztratili nezávislost.

Ve válce o španělské dědictví se Katalánsko postavilo na stranu Habsburků proti Bourbonů, ale po čtrnáctiměsíčního obléhání Barcelona padla.

Když Katalánci dnes jdou na toaletu, mnozí z nich v běžné řeči používají výraz “jdu na Filipa”. Až tak pohrdají panovníkem Filipem V., který je tehdy obral o všechny svobody a nezávislé instituce.

Skutečná tyranie však Katalánců čekala až o pár století později. Když se v 30. letech minulého století začala diktatura fašistického vůdce Francisca Franca.

Od generála Franca po ztracenou generaci

V roce 1986, jedenáct let po konci režimu generála Francisca Franca, se Španělsko stalo členem předchůdce současné Evropské unie. Po dekádách zaostávání se Španělsko zapojilo do prosperujícího ekonomického celku. Od poloviny 90. let minulého století do roku 2008 těžilo z hojné ekonomické prosperity EU. Přišla však finanční krize, s ní stagnace, která byla ve Středomoří – a tedy i ve Španělsku – mimořádně hluboká.

V době vrcholící krize byla téměř čtvrtina obyvatel Španělska nezaměstnaná, mezi mladými do 25 let přesahovala nezaměstnanost 50 procent. Zrodila se tak jedna celá ztracená generace. Není to patetické zvolání, ale holý socioekonomický fakt. Důsledky těchto otřesů přetrvávají dodnes a tak, jak v rámci EU s vytrácejícímu se prosperitou mizely solidarita a soudržnost, paralelně ve Španělsku se se vzrůstající ekonomickou mizérii začaly objevovat historicky podmíněné odstředivé tendence. V Katalánsku obzvlášť.

Katalánci a právo na sebeurčení

Španělsko má necelých 47 milionů obyvatel. Katalánců bylo v roce 2016 něco přes 7,5 milionu a tento autonomní oblast tvoří přibližně 20 procent HDP celého Španělska. Katalánsko je rozlohou nevelké, počet jeho obyvatel tvoří zhruba 15 procent populace Španělska, ale představuje až pětinu jeho ekonomiky. Kromě hluboce zakořeněné národní identity a historické sepětí s vlastní kulturou je to právě hospodářská síla, což dodává Kataláncům sebevědomí v boji za nezávislost od Madridu.

Katalánci mj argumentují tím, že ústřední vládě v Madridu posílají více daní, než od ní dostávají zpět. Mají pravdu, ale to není nejpodstatnější. Katalánska identita a vztah k jejich regionu jsou natolik silné, že převyšují pocit solidarity se zbytkem Španělska a jeho zaostalejšího a ekonomicky méně výkonnými regiony. Označit to za ekonomický nacionalismus by bylo sice jednoduché a do velké míry i pravdivé, ale ne komplexní. Katalánci mají z různých důvodů touhu řídit si vlastní záležitosti sami, a proto se odvolávají na jeden ze základních stavebních kamenů liberální demokracie – právo na sebeurčení.

Právo na sebeurčení a realita

Po střetech španělských policistů s katalánskými voliči jsou sympatie široké veřejnosti převážně na straně Katalánska. Násilí dokonce odsoudili i špičky Evropské unie, které ve shodě s Madridem považovali konání referenda za neústavní. Ústavnost zda neústavnost je však to poslední, co rozhodne o tom, zda se Katalánsko stane nezávislým státem. V historii se stávalo pouze zřídka, že by národy získali vlastní stát bez násilí a aniž porušily v daném čase a na daném místě platný ústavní pořádek. Zapomeňme na rozdělení Československa. Z hlediska historie to byla deviace. Sice pozitivní, ale deviace.

V souvislosti s Katalánském je mnohem aktuálnější jiná otázka. Získá po případném vyhlášení státní nezávislosti mezinárodní uznání? A pokud ano, jaké státy a národy budou respektovat právo Katalánců na sebeurčení?

Realita je taková, že pro nezávislé Katalánsko by bylo životně důležité uznání členských států Evropské unie. Španělsko, pokud by nezasáhlo vojensky, bude první proti. Následovat bude Francie a s velkou pravděpodobností se připojí Itálie a Rakousko. A ze stejných důvodů jako neuznalo Kosovo, Slovensko nebude uznávat ani Katalánsko.

Katalánsko, které nebude uznané členskými státy Evropské unie, se nebude moci stát ani jejím členem. Ať je v rámci Španělska jakkoli ekonomicky silné, jeho existence mimo kontinentální bloku by mu přinesla mnohem více škod než setrvání pod vládou jeho veličenstva sídlícího v Madridu. Hra o postavení Katalánska v španělském i evropském kontextu se teprve začala a násilím doprovázeno referendum zatím přineslo více otázek než odpovědí.

Na mnoho otázek si bude muset odpovědět i Madrid. Namísto politických prostředků vsadil na sílu a pustil se do boje, který nemůže vyhrát, protože pokud i Katalánsko nakonec zůstane součástí Španělska, jeho postavení už nikdy nebude stejné jako předtím. Bude silnější a autonomním. A to je nejméně, což z tohoto boje může získat.

 

This entry was posted in Uncategorized and tagged , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , . Bookmark the permalink.

Leave a Reply